Tak za týden to vypukne, lidičky! Barvičky, sluníčko a supiš muzička. Záplava barev, juchů! Těště se. A hlavně lajkujte!
Když na mě na Facebooku poprvé vypadla reklama, že se v Praze bude slavit Hólí, měla jsem radost. Vzpomněla jsem si totiž na svůj výlet do Indie. Jenže při prokliku dobře zacílené sociální reklamy mi došlo, že je to nejspíš jen další vykradená indická tradice. A pak jsem vlezla i na web festivalu a zjistila, že je to ještě mnohem, mnohem horší. Prahu čeká rádoby multi-kulti akce, na kterou půjdou lidi ze Sensation White v předloňských bílých hadrech a kde místo sjetých Indů na kanystry od oleje hraje techno.
Na úvod by bylo dobré připomenout, že Hólí, indická obdoba našich Velikonoc, je oslava jara s tak strašně komplikovanou tradicí, že jsem ji nepochopila ani když mi ji vysvětlovali v Indii, ani když jsem to pak dohledávala na internetu. Radši se v tom teď moc nerýpejme a soustřeďme se na jediné slovo a tím je jaro. Slavit indické svátky jara v půlce září je totiž zhruba stejné, jako kdyby v Indii rozdali na podzim lidem pomlázky a se slovy „mlaťte se!“ zahájili monstrózní sado maso fest ve slováckých krojích. Asi nebude náhoda, že v televizi v pátek 6. 9. běžela reportáž o tom, jak se v českých obchodech začátkem září objevily vánoční figurky. Jako by nám nestačilo, že jsme si dokázali zprznit a na konzumentské minimum osekat snad všechny vlastní svátky, už se sápeme i po těch cizích. Aby ne, Indie je přece taaaak duchovní země, pojďme si z toho jejich spirituálna kus urvat, zameditovat nad tím a najít sebe sama.
Zajímavé je, že Hólí spousta Indů vlastně nenávidí. Aby ne, všude lidi sjetí marihuanovým mlíkem, řev, tanec, bušení na kanystry a do všeho, co vydává zvuk, dýcháte oblaka barevného prášku, cizí individua vám zpocenýma rukama po ksichtě matlají barvy vyrobné z bůhvíčeho (nedělejte si iluze, že jde o 100% přírodní barvy – kde jste takové barvy viděli v přírodě?). Barvy se často míchají s vodou a s vajíčkama, takže jste mokří a smrdíte jak záprtek. Nehledě na to, že v takové tlačenici je to ráj pro zlodějíčky (bílej turista si Hólí přece rád nafotí na nejnovější zrcadlovku nebo iPhone, že) a bedekry dokonce varují holky (a to platí jak pro Indky, tak i jiné národnosti), že si na ně přinejmenším někdo rád sáhne, ne-li hůř.
Tím, že jsme Hólí zažili na univerzitním kampusu (přesto však s účastí jdoucí do tisíců), měli jsme štěstí na kultivované prostředí a tak jsme si vlastně užili jen jeho lepší stránku. I tak jsme ale vydrželi jen dvě hodiny, než začalo vzduchem lítat bahno a studenti s rudýma očima pokrytí souvislou fialovou vrstvou (z nějakého důvodu je fialová barva dominantní a ať na sebe nakydáte cokoliv, jste nakonec stejně fialoví), notně posílení bhángem ze sebe začali servávat hadry a zběsile se vrhat na každého, kdo se namanul. Ani si nechceme představovat, jak to tou dobou vypadalo v ulicích města a kolik holek mezitím stihli znásilnit zfetovaní dillíští úchyláci.
O nic víc bych ale nechtěla jít na festival, ke kterému pořadatelé píšou pokyny typu „vezměte si bílé tričko, ať je barva hezky vidět, ale i brýle, aby se nikomu nic nestalo“ a na závěr se ještě ze všeho alibisticky vylžou radou „nepatlejte prášek po nikom, kdo to nechce“. Tady jde totiž vlastně jenom o to, že lidi po sobě budou (opatrně a se souhlasem ostatních – vnucuje se mi základní BDSM poučka „safe, sane and consensual“) házet barvu a organizátoři budou mít hezké fotky, které pak použijí jako upoutávku na další festival. Ostatně už samotný facebookový profil akce je neuvěřitelně trapný a plytký, jako by ho dělaly roztleskávačky odněkud z hokeje. Asi nejčastější výrazy jsou tam JOOOOOO! a LAJKUJTE!!!!!
Nejdřív jsem se divila, že Indie nikoho nežaluje za vykrádání svého kulturního dědictví. Tenhle pafestival totiž probíhá po celém světě, joooooooooo! Pak jsem si uvědomila, že by to nejspíš ani nešlo, protože jediný jakýs takýs odkaz na Indii je zkroucené písmo v hnusném logu festivalu, které připomíná stylizované hovno nebo Chrám Vasila Blaženého, i když to asi měl být Tádž Mahal. Z celého Hólí tak vlastně zbyla jenom vizuální stránka a pořadatelé to ještě drze přiznávají formulacemi o nereligiózní party s elektronickou taneční hudbou, „která v sobě zahrnuje prvek barevných prášků.“ Celý web akce je vlastně jenom o tom, že nám Hólí má dělat radost a bude to krásné, skvělé, sluníčkové, lajkujte! Ve skutečnosti je to ale stejně sterilní jako mražené vindalú z „exotic koutku“ v libovolném českém supermarketu.
Málokdy se nad něčím rozhořčuju natolik, abych o tom prohlásila, že to je totální hovadina. Ale tomuhle nemůžu přiznat ani snahu o multikulturalitu nebo o osvětu. Tohle je totiž ukázkové a totální simulakrum, ze kterého by si Baudrillard radostí posypal hlavu barevným práškem. Vlastně bych si přála, aby ti senzační Sensation lidičkové, co vypláznou čtyři stovky za vstupné a padesátikorunu za každý balíček barvy, kterou znají tak leda ze znělky veřejnoprávní televize, jeli do Indie a zažili opravdové Hólí. Víte co, zfetovali se bhángem, nechali na sebe patlat barvy od stejně zfetovaných Indů, křičeli „Hólí hé!“, trsali na bubenické sólo na barel, měli trochu strach, ale víc radost, nechápali, proč to ti Inďáci sakra dělaj, ale sakra, je jaro, to cejtim, tak se raduju.
P.S. Když čtu poslední odstavec, mám dojem, že tohle všechno na Hólí Open Air bude: drogy, patlání barev, repetitivní hudba, řev „Hobluj volé“… Ale chápete asi, v čem je ten rozdíl, ne? A víte co? Pojďme uspořádat dožínky v lednu!