V Hrušovanech jsme opět začali uvažovat, že si splníme svůj dlouholetý sen – otevřít si vlastní nádražku. Carlos, majitel místního stánku, totiž odchází do důchodu. Přesněji řečeno už odešel, neboť Osvěžovna, již od zběžného pohledu slibující báječné zážitky, byla v den naší návštěvy zavřená. Museli jsme se tedy občerstvit v kávomatu v nádražní hale.
Nápoje nebyly valné kvality, což potvrzují i četné skvrny na zdech. Nicméně instantní kafe je pořád lepší než žádné kafe (a žádné kafe je pořád lepší než dvojité sójové latté decaf, ale to už je jiný příběh). Daleko lepší zážitek než veškeré občerstvení však nabízí exkurze po hrušovanském nádraží. Stačí vystoupat na železnou lávku a popatřit na kolejiště, jež navzdory své poloze uprostřed pole patří na české poměry k těm větším. Není divu – před sto lety se tudy proháněly vlaky po hlavním tahu Brno–Vídeň. Pravda, největší slávu železniční trati dávno odnesl čas a následky jaltské konference. Koleje však přesto zůstávají nablýskané, snad díky vagónům cukru z nedalekého cukrovaru, který rovněž pamatuje císaře pána (babička KZ ostatně stále schovává ve špajzu homoli s jeho logem).
Nádraží je pozoruhodné nejen rozsáhlým kolejištěm a ubytovnou pro zaměstnance, ale i moudrými nápisy na zdech. Deklamaci „Světu mír“ však svým filosofickým potenciálem jasně předčí nedaleké „Jenom ženy pičacina“. Za zmínku stojí i to, že zrovna v den naší návštěvy byl odsud vypravován vlak na jinak pusté trati do Hevlína. Je tedy vidět, že ač má hrušovanské nádraží svá nejslavnější léta již za sebou, rozhodně neskomírá úplně a stále se zde dají zažít báječné věci. Škoda jen, že to sem máme tak z ruky.
