Turek ve skleničce a další hříchy nové doby

1 Sep

Na tureckém bazaru v Sarajevu jsme vlezli do malého krámku s kávou. Stařík v něm prodával – inu, kafe. Bosenské a dobré, v libovolném množství, ještě teplé z pražení. Jen co jsme vylezli ven, přitočil se k nám párek mladých českých turistů, kteří zmerčili krajany. „Jaký druh kafe kupujete?“ zeptal se týpek. Nevíme, jestli jsme mu měli odvětit, že výběrovou peruánskou faitrade robustu vysranou kriticky ohroženými lemury, nebo mu rovnou nacpat do krku takové to kvedlátko z frenčpresu. Ano, i na Balkáně jsme se střetli s kávovými fašisty.

O co jde? O speciální poddruh gastrofašistů, o kterých se tady už párkrát psalo. Jenže u pravidelných návštěvníků farmářských trhů a veganských trendybufetů se dá ještě přimhouřit oko s poukazem na jistou společenskou atmosféru, kult jídla a něžný hipsterismus. Zato kávoví fašouni jsou v rámci potravinových snobů něco jako Hizballáh. Nejprve se vzdělají na svých radikálních webech a poté vyrazí šířit kávový džihád. Nebohým číšníkům ve vesnických čtyřkách lejou na hlavu vodnaté české kafe a v barech na Letné chrochtají blahem nad správně vyextrahovaným espressem. Jejich tažení za kofeinovým grálem podléhá i obsluha, která pak na každého hosta vychrlí širokou nabídku lektvarů, jejichž názvy jim před týdnem natřískal do hlavy snaživý šéf, který pořídil nový kávovar za půl milionu.

Kávoví fašisté už se dočkali i mnoha vlastních, i sofistikovaných hejtů. Spousta kritiků z obou stran barikády však bohužel naprosto míjí jednu důležitou věc. Jakou? Inu, zkuste si představit průměrnou tureckou baristku poletující na pozdně středověkém istanbulském bazaru okolo hučící kávové mašiny. Že to nedává historický smysl? Samozřejmě, že nedává. Způsobů, jakými se dá káva připravit, je totiž nepřeberné množství – italské espresso je pouze jedním z nich a navíc relativně novým. Vlivem takzvaného tažení za dobrou kávu se všichni milí kávofašisté stávají jen užitečnými blbci pro výrobce dalších a dalších filtrů, mlýnků a jiných udělátek, bez kterých si do své hospody či kuchyně nemůžete dovolit pozvat ani vlastního jezevčíka.

zdroj: jaknakavu.eu
zdroj: jaknakavu.eu

Neradi bychom zněli jako náš oblíbený slovinský filosof, ale celý problém kávového fašismu má taky silný třídní základ. Všichni asi tušíme, v jaké cenové relaci se z vývaru stane consommé, z těstovin pasta a z kafe doubleshot espresso. Zdánlivým exceletním vkusem ve vybraném jídle a pití se projevuje ta část české společnosti, kvůli které se Jaroslav Hašek utopil v chlastu. Potomci drobné buržoazie (smí se to slovo ještě dnes používat?), kteří v sobě nesou generace moudrosti o tom, jak na sebe správně rozložit ubrousek, zatancovat valčík a vyslovit sachertorte. Společenská vrstva, která se kdysi chtěla připodobnit šlechtě dokonalým napodobením jejího životního stylu, ovšem bez hlubšího obsahu. V nekonečné touze udělat ze sebe „lepší lidi“ a být světoví se propadali a budou propadat do propasti regionální omezenosti. Jejich vkus a nárok na kvalitu totiž nejsou upřímnou touhou po něčem dobrém, ale především úpornou snahou povýšit se nad tupé plebány, kteří ono správné preso uvařit neumí. Jenže ty to vůbec nezajímá, a společenskou elitu vlastně taky ne. Na rozdíl od maloměšťáckých ctitelů pravého kapučína si totiž nemusí nic dokazovat.

Pro jedny je kafe s cukrem a mlíkem běžná věc, pro druhé nechutná břečka. Pak si ovšem gastrofašisté někde něco přečtou, prohlásí dosavadní eklhaft z Mimibazaru za inspirativní kulinářskou fúzi a začnou vyžadovat, aby bylo všechno všude připraveno a našleháno dle jejich představ. Jídelní i nápojové lístky se rozrostou o další desítky položek a běžní konzumenti do nich budou zoufale čumět. A nejhorší na tom je, že nad kávovým fašistou se prostě nedá zvítězit. Když se začne v každém českém baru připravovat to nejlepší italské preso, kávofašoun začne pít čaj. Protože kafe přece pijou jenom burani, co nevolí Karla, smrdí v tramvaji a vůbec ví o všem hovno.

16 Responses to “Turek ve skleničce a další hříchy nové doby”