Turek ve skleničce a další hříchy nové doby

Na tureckém bazaru v Sarajevu jsme vlezli do malého krámku s kávou. Stařík v něm prodával – inu, kafe. Bosenské a dobré, v libovolném množství, ještě teplé z pražení. Jen co jsme vylezli ven, přitočil se k nám párek mladých českých turistů, kteří zmerčili krajany. „Jaký druh kafe kupujete?“ zeptal se týpek. Nevíme, jestli jsme mu měli odvětit, že výběrovou peruánskou faitrade robustu vysranou kriticky ohroženými lemury, nebo mu rovnou nacpat do krku takové to kvedlátko z frenčpresu. Ano, i na Balkáně jsme se střetli s kávovými fašisty.

O co jde? O speciální poddruh gastrofašistů, o kterých se tady už párkrát psalo. Jenže u pravidelných návštěvníků farmářských trhů a veganských trendybufetů se dá ještě přimhouřit oko s poukazem na jistou společenskou atmosféru, kult jídla a něžný hipsterismus. Zato kávoví fašouni jsou v rámci potravinových snobů něco jako Hizballáh. Nejprve se vzdělají na svých radikálních webech a poté vyrazí šířit kávový džihád. Nebohým číšníkům ve vesnických čtyřkách lejou na hlavu vodnaté české kafe a v barech na Letné chrochtají blahem nad správně vyextrahovaným espressem. Jejich tažení za kofeinovým grálem podléhá i obsluha, která pak na každého hosta vychrlí širokou nabídku lektvarů, jejichž názvy jim před týdnem natřískal do hlavy snaživý šéf, který pořídil nový kávovar za půl milionu.

Kávoví fašisté už se dočkali i mnoha vlastních, i sofistikovaných hejtů. Spousta kritiků z obou stran barikády však bohužel naprosto míjí jednu důležitou věc. Jakou? Inu, zkuste si představit průměrnou tureckou baristku poletující na pozdně středověkém istanbulském bazaru okolo hučící kávové mašiny. Že to nedává historický smysl? Samozřejmě, že nedává. Způsobů, jakými se dá káva připravit, je totiž nepřeberné množství – italské espresso je pouze jedním z nich a navíc relativně novým. Vlivem takzvaného tažení za dobrou kávu se všichni milí kávofašisté stávají jen užitečnými blbci pro výrobce dalších a dalších filtrů, mlýnků a jiných udělátek, bez kterých si do své hospody či kuchyně nemůžete dovolit pozvat ani vlastního jezevčíka.

zdroj: jaknakavu.eu
zdroj: jaknakavu.eu

Neradi bychom zněli jako náš oblíbený slovinský filosof, ale celý problém kávového fašismu má taky silný třídní základ. Všichni asi tušíme, v jaké cenové relaci se z vývaru stane consommé, z těstovin pasta a z kafe doubleshot espresso. Zdánlivým exceletním vkusem ve vybraném jídle a pití se projevuje ta část české společnosti, kvůli které se Jaroslav Hašek utopil v chlastu. Potomci drobné buržoazie (smí se to slovo ještě dnes používat?), kteří v sobě nesou generace moudrosti o tom, jak na sebe správně rozložit ubrousek, zatancovat valčík a vyslovit sachertorte. Společenská vrstva, která se kdysi chtěla připodobnit šlechtě dokonalým napodobením jejího životního stylu, ovšem bez hlubšího obsahu. V nekonečné touze udělat ze sebe „lepší lidi“ a být světoví se propadali a budou propadat do propasti regionální omezenosti. Jejich vkus a nárok na kvalitu totiž nejsou upřímnou touhou po něčem dobrém, ale především úpornou snahou povýšit se nad tupé plebány, kteří ono správné preso uvařit neumí. Jenže ty to vůbec nezajímá, a společenskou elitu vlastně taky ne. Na rozdíl od maloměšťáckých ctitelů pravého kapučína si totiž nemusí nic dokazovat.

Pro jedny je kafe s cukrem a mlíkem běžná věc, pro druhé nechutná břečka. Pak si ovšem gastrofašisté někde něco přečtou, prohlásí dosavadní eklhaft z Mimibazaru za inspirativní kulinářskou fúzi a začnou vyžadovat, aby bylo všechno všude připraveno a našleháno dle jejich představ. Jídelní i nápojové lístky se rozrostou o další desítky položek a běžní konzumenti do nich budou zoufale čumět. A nejhorší na tom je, že nad kávovým fašistou se prostě nedá zvítězit. Když se začne v každém českém baru připravovat to nejlepší italské preso, kávofašoun začne pít čaj. Protože kafe přece pijou jenom burani, co nevolí Karla, smrdí v tramvaji a vůbec ví o všem hovno.

16 Replies to “Turek ve skleničce a další hříchy nové doby”

  1. Uniká mi pointa. Takže je směšné nazývat věci správnými jmény? Je jasný, že si nedám ristretto ve čtyřce, ale v KAVÁRNĚ bych si ho docela rád objednal.

  2. Jen by mě tak zajímalo, co je to “něžný hipsterismus”. A jaká je sakra společenská atmosféra na trzích? Fašismus je furt fašismus a je jedno jakého směru. Ti kávoví nejsou o nic horší než jiní…

  3. A kto prave Vam dal autoritu rozhodovat o tom, ktore pomenovanie je spravne, pan Sacherdort?

  4. Jsem přesvědčený, že jste mířil na lišku a trefil Maryšku. Podle mého, částečně profesionálního názoru se nejedná o problém třídní ale ignorantský. Převeďme si popisovaný problém do jiné gastro oblasti, kde přesné pojmenování sedí, např. k McDonald`s. Tam se taky nepřiženete s objednávkou “jeden hambáč!”. Nebo propečenost steaků… “veldan” nebo “propečený” jedno jsou. “Preso” ale jasné není. Když jsme, vedeni kavárnami, přijali italskou kulturu přípravy kávy, měli bychom dodržovat názvosloví a tím si ulehčit komunikaci. Pokud terminologii neznáte, měli byste být alespoň schopni vlídně popsat co chcete. Pokud narazíte na blbou obsluhu, již tam nechoďte nebo (ještě lépe) před odchodem oslovte majitele. V dobrých podnicích totiž normálně na přání např. “turka” připraví. Takže nepřistupujte na naše české typické “všechno vím líp a opravím podle sebe” ať to nedopadne jako v libereckých pekařstvích Bláha, kde nabízejí “espresso picollo” a hned pod tím “espresso clasico”. Stejně se musíte přeptat, jaký čudlík na automatu paní zmáčkne a co z něj vypadne.
    Loučím se s doporučením zkoumat názvosloví vstřícněji. Blbce člověk najde všude, proč je ještě podporovat v nenávisti. Hezký den! 🙂

  5. Mně vrtá hlavou, proč je člověk, který se zeptá, jaký druh kávy kupujete, automaticky kávofašista? Nejste už z toho věčného boje s podlými gastrofašisty trochu paranoidní?

  6. Jen jsem nějak nepochopil, proč jsou lidé, kteří položí prostý dotaz: „Jaký druh kafe kupujete?“, považováni autorem článku za kávové fašisty?

  7. Petr Andrs: Mám dojem, že autor není tím, kdo trefil jinou zvěř, než na kterou mířil. Text není cílen proti hipsteroidním individuím, kterým nevadí ve volným časem memorovat menu Starbucks a v podnicích k tomu určených se vzájemně oslňovat komentářema o oříškovejch nuancích ve svejch velkejch extra horkejch decaf karamelovejch frapučínech s extra šlehačkou. Respektive ne proti nim per se, ale proti jejich nepochopitelnýmu přesvědčení, že jejich záliba/úchylka by se měla stát etalonem pro veškerou konzumaci kávy kdykoliv a kdekoliv. Já kupříkladu onu terminologii neznám a ani znát nebudu, protože prostě piju černý kafe (dále se dělící do kategorií dobrý a špatný), a pokud si s tímhle označením v moderním světě plným možností nevystačím, rozhodně to nepovažuju za “ulehčení komunikace”.

    Poznámka o ignorantství si snad ani nezaslouží komentář, kádrovat lidi podle toho, jestli znaj x různejch druhů kávy, to je opravdu zářnej příklad maloměšťáctví, hezky popsanýho ve čtvrtým odstavci komentovanýho textu.

  8. Díky za reakce.

    Nemyslíme si, že jsme lišku netrefili. Trefili. A Maryšku u toho trefil šlak. Onu tolik propíranou italskou kávovou kulturu jsme totiž nepřijali. Ani my, co si tu tak píšeme, ani naše babičky s překapávači a frenčpresy. Nejde spíš o to, že drahý italský kávovar a obeznámenost s jeho ovládáním funguje jako ukazatel našeho sociálního statusu, ať už doma nebo v kavárně? Všimněte si, jak takřka všichni, kdo se u nás označují za milovníky kávy, mají tendenci její přípravu hierarchizovat: na prvním místě jsou profesionální kávovary, a pak teda možná něco jako moka nebo džezva a podobné hračky pro děti, které už ale oni mají za sebou. Svým způsobem je to asi přirozené – člověk je dnes natolik poblázněný reklamou a nejrůznějšími druhy modernismu a evolucionismu, že cokoli novějšího považuje automaticky za lepší než to předchozí. Ale v extrémních formách už to není než směšné – nejprve se dojmu při pomyšlení, kolika dobrýma a šikovnýma rukama prošla mnou právě zakoupená káva, a pak ji narvu do jakési mašiny, do níž ani nevidím. No a nakonec se na to nabalí banda individuí, která už nerozumí vůbec ničemu, jenom jim to všechno přijde hodné napodobení a šíření… a dál už to znáte z textu.

    Jo a pokud vám ten úvodní kávofašista ze sarajevského bazaru připadá přehnaný, nahraďte si ho třeba výrazem “člověk indoktrinovaný kávovým fašismem” a bude to myslím absolutně v pořádku. Ona je totiž dost úsměvná i naše častá představa, že naše kategorizace té které pochutiny funguje i v zemi, kde se ona pochutina vyrábí či podává. Nefunguje. V indické putyce prostě dostanete čaj a na Blízkém východě kafe. Lidi tady mají jiné starosti a celá tahle taxonomie je v důsledku jen výmysl západních labužníků, snobů a všemožných postosvícenských chytráků s neodbytnou touhou všechno řadit do tabulek.

  9. Moc nechápu, proč si přístup ke kávě vůbec zasoužil takto útočný článek. Jestli mám rád turka, presso, mocca, nebo “decaf extra large frapučíno s karamelem” je snad jenom moje věc. Já například piju mocca, mám na to doma konvičku a v kavárně chci dobrý espresso. Ale jestli někdo pije rozpustnhéo Velveta s rozpustnou smetanou v prášku je jeho věc, ale komentář, že kafe je prostě z kávových bobů si nemůžu odpustit. I víno může být chardonais ´76 výběr z hroznů s přívlastkem nebo voda-barvivo-aromata-líh. A jestli má autor problém s tím, že prostě někdo hledá kvalitu a někdo ne a odsuzuje toho prvního a nazývá ho gastrofašistou, tak může rovnou zůstat u gothaje s cibulí a křehčeného masa. Chápu rozhořčení nad nesmyslností toho, jak se kvalita měří. No přece jednoduše. Já ji měřím. A jestli má někdo problém s tím, že lasagne nedělám z protlaku, ale z rajčat, tak se na mě nezlobte, ale sračky prostě jíst ani pít nebudu.

  10. Promiňte, ale tato reakce je poněkud zbytečná, všechno již bylo řečeno a vysvětleno výše; o kvalitě tu navíc nikdo nemluví. Nikdo tady nemá problém s tím, co kdo konzumuje a jak to nazývá. Řeč je o jeho omezenosti a nutkavé snaze vnutit tento svůj vkus a pojmosloví ostatním, přičemž – jak de facto sám uznáváte – obojí se liší člověk od člověka.

  11. do nedávna jsem se nebála mluvit o picolu a popravdě, je mi to pořád tak trochu šumák, ptže nejsem zrovna náruživej kafař…ale nikdy mi nebyl sympatickej turek a od doby, kdy jsem dělala v hospodě, ho z duše nenávidim…alias jak si jednim zasranym hrnkem zasvinit všechny hrnky a sklenice ve dřezu

  12. Vzpomněl jsem si na příhodu, kdy jsem si v čajovně koupil domů japonský čaj Hójicha a jednou jsem ho nabídl kamarádovi, který přišel na návštěvu a který znal jen pytlíkový Pigi čaj, aby ochutnal, že je opravdu výborný. Když jsem mu nalil, požádal mě kamarád o cukr. Já se divil a snažil se mu vysvětlit, že to nemůže osladit, že tím úplně přebije chuť, pro kterou mu ten čaj nabízím, že jsem mu klidně mohl uvařit obyčejný pytlíkový, a ne zelený, který oslazený není dobrý. On na mě koukal nechápavě, co to plácám, na co si to hraju, proč by si neměl osladit čaj, když to tak má rád. Dal jsem mu tedy cukr, on si čaj osladil, napil se a znechuceně ho odstrčil. A neuvěřil, že japonská Hójicha je výborný čaj.
    Podobně je to v některých kavárnách, které se snaží kultivovat v Čechách kávovou kulturu a které nám zprostředkovávájí italský způsob přípravy kávy. Kávoví fašisté jsou extrém a výjimky, ale v opravdu dobré kavárně vám nabídnou kávu na mnoho různých způsobů a tím pádem i různě pojmenovanou (souhlas s panem Andrsem) a vy si můžete vybrat, zda si dáte turka, irskou kávu, překapávanou, džezvovou, espresso nebo ristretto (což není “piccolo”). A díky jim za to. Pokud vám jsou různé chutě espressa ukradené a stačí vám turek a pivo, tak nemusíte chodit do kavárny, ale můžete jít do hospody. Blesk přeci taky nemusím chodit číst do Klementina.

  13. Jasně, kávo – fašisti jsou občas směšní, ale řekla bych, že jde fakt spíš o to, umět připravit to, co nabízím a aspoň elementárně tušit, co to vlastně je. Rozesmívají mě lidi, co po mě chtějí “úplně maličké ristretto”, které jim samozřejmě nepřipravím, protože to není malý silný espresso, ale jde o úplně jinej způsob pražení a extrakce kávy a pravý ristretto si dáte jen v pár kavárnách v Neapoli…
    Myslím, že nejlíp to popsal Roberto Trevisan na jednom školení, když nás učil, že důležitý je to, co chce zákazník. Je dobrý, umět se zeptat jak chce to kafe uvařit (…) a pokud si bude přát zalít do půllitru hovno, tak mu ho zalijeme…

Comments are closed.