Do Mostaru jsme dorazili plni zářícího světla, kterým nás nabily desítky a stovky náboženských suvenýrů v Medžugorje. V roce 1981 tu Vicka, Jakov, Mirjana, Ivanka, Marija a Ivan měli vidění panenky Marie. Církev jim to sice neuznala, přesto v malé vesničce, která sestává de facto pouze z jedné dlouhé ulice, vyrostl křesťanský Disneyland.
Modlící se davy proudily rozpálenou prašnou ulicí ke klimatizovanému kostelu Svatého Jakuba, který je dominantou vesnice, upadaly do vytržení při multilingvistických bohoslužbách, kde silněji než kadidlo bylo cítit zpocené lidi, zuřivě nakupovaly přívěsky s pannou Marií, sádrové papeže, Ježíše přikované na pařezu… My jsme taky drapli pár náboženských serepetiček, aby nám lidi uvěřili, že jsme tu fakt byli a rychle jsme se ubírali směr Mostar, kde nás čekala nádražka.
Když jsme z Medžugorje dorazili do Mostaru, což je město známé hlavně kvůli historce s vyhazováním mostu do vzduchu a jeho opětovným stavěním, byli jsme na pokraji sil. Zpocení, žízniví, nasraní. Nejvíce vyčerpaná byla Lisa, kterou jsme učili novým českým slovíčkům „mrdák“ a „zjevení“.
„Tady to vypadá skoro jako v Kralupech!“ ožil NP a už se hrnul do baru Matrix přímo v nádražní hale. K jeho velkému zklamání a neméně velké radosti ostatních se zde však nevaří. Musíme se tedy přesunout do sousední minihospůdky. Babice za pultem z nás má vyloženě radost, a nejen ona. „Češka, Polska, Jugoslavija!“ huláká na nás místní štamgast. Lisa zvládla lekci češtiny tak výborně, že ji považují za Slovanku.
Mdle pokyvujeme a doplňujeme energetický deficit sýrovým burkem nevalné chuti. Po osmi dnech na Balkáně nám už leze krkem. Matouš ho nejí, ten na výletě konzumuje výhradně pljeskavicu a čevapi. Vše zapíjíme sarajevským pivem a dělá se nám lépe, takže můžeme obdivovat nádražní architekturu. Jestliže je nádraží v Sarajevu poněkud naddimenzované, co potom říct o Mostaru? Snad jen to, ze ho zapomněli zařadit do velikostního srovnání sci-fi vesmírných lodí.
Odskočíme ještě na záchody natočit vodu do flašek, neboť hydrataci není radno podceňovat. Lisa varuje, že na německém webu sledujícím kvalitu vody snad všude na světe ji nedoporučují pít. Je nám to ale jedno, navíc nás chrání naše náboženské suvenýry. Hajzlíky hodnotíme jako průměrné, zmínku si však zaslouží ty pánské na nedalekém autobusáku, kde jsou dva ze tří pisoárů zalepené novinami a třetí vybaven důmyslným splachováním přes hadici vedenou z umyvadla.
Atmosféra: * * *
Obsluha: * * *
Pivo: * *
Jídlo: * *
Hajzlíky: * * * *