Jste normální? A není vám hanba?

6 Led

„No jako průměrná cena je teď klidně padesátvosum tisíc za metr čtvereční. Šlo to dolu, tak jsou teď ty hypotéky dostupnější. Můžu Ti jako poslat nabídku, nebo tak,“ ozve se z vedlejší židle. Cože? Proč? Hypotéku? Odkdy se bavíme v hospodě o hypotékách? Padesátvosum čeho? Za co? Hledám záchranu pootočením na druhou stranu a zjišťuji, že alternativu k hypotékám nabízí televizní seriály. „Je to fakt hustý, prostě na konci každýho dílu potřebuješ vědět, co bude v tom dalším, úplná návykovka, jsem z toho hotovej!“

Večer je ještě mladý, oslava třicetin spolužačky z gymplu před chvílí začala, takže – jak si s hrůzou uvědomuju – toho máme ještě hodně před sebou. Kynu servírce a objednávám další dvojku Chardonnay. Chce se mi spát a nějak matně si uvědomuji, že tohle jsou skutečně ti samí lidé, kteří na vánočním večírku naší fakulty zvraceli z okna, plakali při písních Filipa Topola a vloupávali se o půlnoci na letní plovárnu na koupačku bez plavek. Hypotéka bejvala sprostý slovo a na seriály nebyl čas, protože se muselo pít a divoce diskutovat. A žít.

V mých společenských kruzích se poslední dobou stává součástí dekóra analyzovat a kritizovat upadající střední třídu salónních intelektuálů, kteří vystudovali zbytečné humanitní obory, strávili mládí organizovaním koncertů či diskuzemi o Tarkovským a Bergmannovi a skončili u studia religionistiky, protože je nevzali na FAMU. Studium jim vydrželo v průměru osm let, pak zjistili, že bejt na pracáku není vůbec kreativní, tak začali dělat na recepci v hostelu a vymýšlet projekty (navrhovat oblečení, režírovat alternativní divadelní soubory nebo psát food/fashion/travel blogy). Chodí do Café v Lese, jezdí na festival do Jihlavy, nosí zlatý legíny a džíny s vysokým pasem a šetří prachy na ekologickej srub za Prahou nebo cestu do Thajska. Jo, tyhle lidi jsou zlo, na tom se shodneme. Jsem jedním z nich a lezou mi na nervy stejně jako všem, lezu na nervy sama sobě, lezeme si na nervy navzájem a o upadání střední třídy víme všichni své.

Můj chlapec mi nedávno říkal, že prý jsme od války první generací, která bude prokazatelně chudší než naši rodiče. Očekávání v nás kladená se logicky naplnit nemohou, jenže mě onehdy při zaslechnutí toho slova hypotéka napadlo, že projekty jsou vlastně ještě fajn cesta, jak z týhle situace ven. A že by se možná mělo víc psát o té části naší generace, která projekty nedělá, nikdy se nenudí, úpadek nepociťuje, na pracáku nikdy nebyla a je přesvědčená, že nic jako střední třída neexistuje, protože každej přece má, co si zaslouží.


zdroj: http://moversinstjohns.com/

Tyhle lidi blogy nepíšou, jenom je možná občas v rámci tajný prokrastinace při osmihodinový šichtě v kanceláři čtou. O kreativitu se pokoušejí jenom při psaní tiskových zpráv o nové značce aviváže nebo aranžování barevných polštářku z Ikey na nedávno zakoupeném sofa. Oblékají se v Zaře, čtou noviny a žijí spořádané partnerské životy. O tom, že nikdy nebudou mít peníze, je ani nenapadne uvažovat, protože momentálně splácí tu hypotéku a chtěli by mít děti a vůbec, šéf se zmínil o tom, že se možná bude přidávat a jestli půjde Lucka na mateřskou, tak by mě mohli vzít na její místo… Politickým symbolem téhle společenské skupiny je fejkovej pankáč Karel, protože v nich nějakým záhadným způsobem vzbudil potřebu dát najevo vůbec nějaký názor a zařadit se mezi slušné lidi. A nejhorší na tom je, že vůbec nemá cenu s nimi diskutovat – hypotékáři jsou totiž na rozdíl od nás projekťáků spokojení. Když nadávají, tak jenom na blbce, co volili Zemana, a na šéfovu sekretářku. Nestěžují si na svět ani na společnost, protože mají pocit, že jsou její spořádanou součastí a nic jim vlastně nechybí. Přítomnost nedostudovaného politologa, co shání peníze na vydání svého románu a na pivo berou jako milé a vítané zpestření, trocha nekonvenčnosti je přece cool.

A právě z toho důvodu, totiž té sladké nevědomosti a spokojenosti se sebou samými, jsou hypotékáři motorem naší zářné budoucnosti, na které projekťáci obdaření ke své vlastní smůle větší mírou sebereflexe mohou jenom parazitovat. A za slovo projekťák můžeme snadno dosadit nicneříkající slovo hipster, které je momentálně terčem jednoho hejtu za druhým (ano, i my jsme přispěli svým dílem). Více kritiky by si ale možná zasloužil onen šedivý, sám se sebou až příliš spokojený dav, který potkáváme každé ráno v tramvaji….

Comments are closed.