Moji indičtí přátelé o mně občas prohlašují, že jsem vlastně větší Ind než oni. A asi mají pravdu. Po zážitku z nádraží ve starém Dillí mi nezbývá než to přiznat. A to jsem vlastně jenom šel na vlak…
2 a půl hodiny do odjezdu. Nastupuju do autobusu. Sice to mám přes půlku Dillí, ale času dost. Dokonce snad i tolik, že bych si měl stihnout zarezervovat jízdenku na další cestu.
1 a půl hodiny do odjezdu. Vjíždíme do starého Dillí a trošku se nám to komplikuje. Stojíme v nefalšované indické dopravní zácpě, ale času pořád dost. Akorát ten lístek si teda asi nekoupím.
50 minut do odjezdu. Konečně jsme se prokousali hadrářskou tržnicí naproti Červené pevnosti. Trochu nečekaně podjíždíme pod viaduktem, čili na nádraží přijdu zadem od Kašmírské brány. Ale je v tom se mnou i indický páreček a spolucestující nám cestu ochotně vysvětlí.
45 minut do odjezdu. S hledáním nadchodu se neobtěžuju a pouštím se s ostatními cestujícími roztodivných vizáží zkratkou mezi koleje. Když najednou chodník skončí a já stojím mezi hovny na pražcích, trochu se zarazím. Pak mě ale předejde paní v žabkách a pán malou holčičkou a pokračuju neohroženě dál.
40 minut do odjezdu. Aha, tak tady končí i koleje. Přesněji řečeno na nich stojí vlak. Dopředu už nemůžu. Nalevo druhý vlak, napravo třetí. Bezvýchodná situace? Kdepak. Rodinka přede mnou v tu chvíli zcela samozřejmě udělá něco, na co bych musel několik let studovat. Prolézá skrz vagón vlevo – a rázem stojíme na peróně.
35 minut do odjezdu. Přicházím do nádražní haly, kupuju noviny a kontroluju tabuli s odjezdy. Zatím nic, expres do Faizábádu tam nesvítí.
20 minut do odjezdu. Už mám nakoupenou i svačinu, prošmejděné celé první nástupiště, ale na světelné tabuli pořád nic. Ani paní v rozhlase nic nehlásí. Třeba má vlak zpoždění a ohlásí ho až za chvíli. Sedám si mezi ostatní čekající Indy na zem a hypnotizuju displej.
10 minut do odjezdu. Tohle už je fakt divné. Zvedám se a začínám nervózně popobíhat po nádražní hale sem a tam a kontroluju všechny vývěsní tabule, na které natrefím. Spásné číslo 15116 však nevidět.
8 minut do odjezdu. Na tabuli najednou naskočí odjezdy vlaků až za tři hodiny. Tohle už není divné, to je v prdeli. Prostě tam ten vlak zapomněli zadat. Vybíhám po schodech do nadchodu a jdu zkontrolovat displeje přímo u perónů.
5 minut do odjezdu. Nic, nic, nic, nic, nic. Nikde nic. Na konci nadchodu dělám čelem vzad a utíkám zpátky. Dívám se na cedule z opačné strany, můj vlak nikde. Ještě jednou mrknu na tu hlavní tabuli, co kdyby třeba…
2 minuty do odjezdu. Na tabuli taky nic. Ještě naposled kontroluju jízdenku. Ano, jede mi to odsud. Ze starého Dillí. Dnes. Teď.
0 minut do odjezdu. Totální panika. Zbývá už jen poslední šance: předběhnout hodinovou frontu na informacích a vybafnout přímo na babici za okýnkem. Nasazuju nejindičtější výraz, jaký v tu chvíli dokážu a vrhám se do frontové linie.
-1 minuta do odjezdu. Vykrývám lopatky větrného mlýnu za mnou, odhazuju dvouletou holčičku sedící na přepážce a sypu na babu svůj dotaz.
-2 minuty do odjezdu. Babice si dává načas. „A rezervaci máte?“ vyleze z ní po chvíli významného mlčení. „Ukažte!“ Lovím z kapsy lístek a vzývám všechny svaté, zatímco ježibaba mžourá přes brýle na písmenka z jehličkovky. Nástupiště 10, vypadne z ní konečně a já vypadnu taky.
-3 minuty do odjezdu. Zběsilý úprk přes mladé ležáky, staré žebráky a nemohoucí stařenky. Tentokrát to vyšlo, vlak tu pořád stojí. Uf. Moje jméno na tabulce je výjimečně zcela správně, takže najít lehátko už je formalita. Nakonec jsme vyrazili o patnáct minut později. Štěstí, že Indové ctí akademickou čtvrthodinku.
A nádražky? Nebojte, jsou tam. Ale o nich si povíme až ve druhém díle.
