„Jak dlouho byla tahle hospoda zavřená?“ ptám se vedoucí nové nádražky v Jablonném, kam jsem, stejně jako před pěti lety, přijel na kole. „Asi tři roky. Před měsícem jsme otvírali. Ale ještě je tady hodně práce,“ odpovídá unaveným hlasem. Příběhu s otevřeným koncem nasvědčuje i provozní doba vyvedená barvou na prosklených dveřích: 10:00 – ?
Je možná trochu škoda, že jablonská nádražka po rekonstrukci už nepůsobí dojmem kamrlíku, kde se scházejí místní strejci na kulébr, a také kombinace baru a sázkovky mívala cosi do sebe. Nová image evokuje spíše motorkářské merendy, což je u vlakové stanice vlastně trochu bizarní. Vše je však čisté, jednoduché, úhledné a upravené. Pár dílčích nedostatků by se nicméně našlo, například Gambáč na čepu; k pití tedy volím Kozel desítku za 20 korun. Vlajku Konfederace na zdi nekomentuji – asi to patří k místnímu folklóru, protože visí i v Mimoni.
„Něco k jídlu by nebylo?“ hraju hlupáka, který si neumí přečíst tabulku s nabídkou klobás a utopenců. „Ale jo, máme tam ještě těstoviny a segedín. Ten je moc dobrý,“ překvapuje mě mladý výčepní a rozhoduje za mě. Při čekání na jídlo se ještě připojím na wifi, která se zřejmě brzy stane novým nádražkovým standardem, a zakládám místo na Foursquare.
„Promiňte, já se moc omlouvám, ale my k tomu segedínu nemáme knedlík,“ vytrhává mě náhle z internetového rauše paní vedoucí. „To nevadí, tak mi to dejte s chlebem,“ reaguji pohotově. Najtka je ještě mladá, jak se říká. „S chlebem? Tak to jsem ještě nikdy neslyšela,“ kroutí hlavou, ale neobvyklou kombinaci za chvíli vskutku přináší a já si jdu sednout na zahrádku.
Jen co otisknu chrup do prvního krajíce, přifuní výčepní na kole a s šiškou knedlíku pod paží. „Obchod zavřený, musel jsem k dědovi,“ vysvětluje dýchavičně a nabízí ještě výměnu kus za kus. Já jsem však spokojen, chleba je dobrý a čerstvý, segedín rovněž. Jako sportovec oceňuji i to, že je v něm méně smetany, než dává maminka. Nastalý deficit příloh je údajně důsledkem toho, že si obsluha zatím vaří obědy hlavně pro sebe a přebytky rozprodává. Správný přístup.
Jelikož v danou chvíli není v hospodě žádných dalších hostů, může na chvíli usednout i personál. „Takže u Patrika jsi byl naposled!“ kárá vedoucí svého třináctiletého syna, jenž se za vydatného přitakávání výčepáka rozplývá nad masakrováním chodců v GTA. „Ale ne, mami. GTA je úplně volná hra. Tam můžeš plnit mise, anebo si dělat kraviny,“ chytá se prepubescent pomyslného stébla, leč starostlivé mámě tím jen nahrává na smeč. „Takže zabíjet lidi jsou kraviny?“ triumfuje maminka sugestivní řečnickou otázkou. „Zlatí Simíci,“ zalamuje rukama. Ale jen do okamžiku, kdy si vzpomene, jak jí ve zmíněné hře, tedy Sims, umřelo všech pět dětí. Dnes to v nádražce vypadá na hodně morbidní večírek.
„Dáte si ještě pivo?“ přerušuje náhle konverzaci pozorný výčepní. Nedám, už bych se moc rozseděl, raději zaplatím. „Tak to bude za 50 korun,“ zní šokující replika. „Jakože za pivo a segedín dohromady? A není to nějak málo?“ pokládám otázku zjišťovací. „Ne, to je v pořádku,“ odtuší výčepní a jde se znovu ponořit do tématu počítačových her. Už jsem na odchodu, když od stolu zazní nejdůležitější otázka dne: „Mami, a tobě se líběj nějaký střílečky?“
Atmosféra: * *
Obsluha: * * * *
Pivo: * * *
Jídlo: * * * *
Hajzlíky: nenavštíveny
