Ideamakeři, inovátoři a jiní spasitelé

Náš hejt začal klíčit už před dávnými lety, kdy jsme s Betlou poprvé vkročili do pražského HUBu, nic zlého netušíce. Na pódiu nějaký nerd vykřikoval své vize o robotických vychovatelkách pro děti a znudění freelanceři se zatím cpali organickými jednohubkami, bylo to k popukání. Nejlepším bodem programu se pro nás ale stala nástěnka u vchodu. Ve vkusně vybledlých odstínech na ní byli vyvedeni štamgasti tohohle trendovního kanclu spolu s mystickými popisy jejich džobů.

Chvíli jsme se hádali, jestli se někdo může seriózně titulovat jako ideamaker, apple evangelist, marketing mercenary, linux therapist, lifecoach nebo barefoot paleo eater. Geniální virál na nový film od Woodyho Allena to nejspíš nebyl, a tak jsme nakonec při pohledu okolo sebe museli připustit, že tihle lidi asi fakt existují. Od té doby jich kolem sebe vídáme víc a víc, a co je nejhorší, jejich nejnovějším koníčkem se stalo konání dobra.

zdroj: CityBee

Neuplyne den, aby po nás někdo z nich nechtěl na hithitu nasypat prachy na projekt, který do měsíce spasí Vršovice i kapitalismus. Vitariánská kavárna, co dává 10 % ze zisku na deštné pralesy, lavičky vyrobené ze starých pneumatik, co parádně zlepší veřejný prostor, umístění xylofonů do pražských nonstopů, zásuvky na laptopy v Riegrových sadech, výčet pozitivních aktivit je nekonečný.

Všechny tyhle nápady mají jedno společné. Jsou nerozlišitelnou směsí byznysu a dobročinnosti, která kromě jiného svému autorovi zaručuje pohodlný a cool životní styl s minimem špatného svědomí. Nikdo vás nemůže osočit z pasivity a nezájmu o věci veřejné, a navíc můžete na akcích typu TEDu a různých marketingových jamboree nevtíravě nabízet své služby s podstatným přídavkem dobra.

Pomáhat druhým je fajn věc. Ale můžeme se taky zamyslet nad tím, koho vlastně zajímá sbírka na nezávislý festival guerilla gardeningu, cyklorozvoz fairtrade veganských sušenek nebo výroba stylových kuchyňských doplňků z recyklovaných conversek? Přesně tytéž lidi, kteří tyhle aktivity rozjíždějí. Zatímco jinde stěhují Romy z ghett na ubytovny, bagrují pole pro sklady Amazonu a penzistům skrouhávají důchody, blahobytní bobos se rochní ve svém etickém konzumerismu a vymýšlení stále nových a nových „projektů“ simulujících zásadní přínos k veřejnému dobru. A nejhorší na tom je, že většina z nich tomu všemu upřímně věří a se svou vizí šťastného urbánního života plného pouličních trhů a práce v designovém openspace otravují všechny kolem sebe.

V jejich světě jako kdyby nebylo místo pro věci ošklivé, nepříjemné a vytrhující z dokonalého světa. Jenže právě na takových místech je pomoci nejvíc zapotřebí. Trávit celý den s rozdivočelými dětmi na zavšivené ubytovně nebo rozdávat jídlo lidem z ulice – ne, to fakt není zábavný wellness pobyt a je to trochu větší nestereo než nastupování do tramvaje levou nohou… Ale především pokud se nehledají příčiny problémů, je to jako vylívat vodu z lodi a přitom nepátrat, odkud do ní teče. Ale tak to řadě trendy aktivistů vyhovuje. Zachovají si čisté svědomí a dál žijí spokojeně ve svém ghettu.

Schválně. Kdy jste naposledy viděli, že by někdo uspořádal akci-sbírku-projekt, kterou by neustále ostentativně netlačil na sociálních sítích, nepořádal by k ní stylovou propagační kampaň na svém módním blogu a týkala by se někoho jiného než hipstrů a slušných lidí z centra Prahy? Existuje sice mnoho spravedlivých, kteří pomáhají tam, kde je to potřeba, ale kvůli jejich nezájmu o slávu a publicitu to není moc vidět. Spousta jiných lidí si však svůj společenský prospěch představuje tak, že uspořádají bazar s vintage oblečením, z každé džísky si vezmou poloviční provizi, čtvrtku dají na psí útulek a jdou si rychle napsat na vizitku creative charity entrepreneur.

Když už máte tu chvályhodnou potřebu konat dobro, zkuste u toho myslet hlavně na druhé. Je fajn, když se někdo pustí do pomáhání a aktivismu. Jen předtím proboha nepřemýšlejte, co si k tomu vezmete na sebe, jak to nafotíte na Instagram a na které PechaKucha Night s tím uděláte díru do světa.