Náš hejt začal klíčit už před dávnými lety, kdy jsme s Betlou poprvé vkročili do pražského HUBu, nic zlého netušíce. Na pódiu nějaký nerd vykřikoval své vize o robotických vychovatelkách pro děti a znudění freelanceři se zatím cpali organickými jednohubkami, bylo to k popukání. Nejlepším bodem programu se pro nás ale stala nástěnka u vchodu. Ve vkusně vybledlých odstínech na ní byli vyvedeni štamgasti tohohle trendovního kanclu spolu s mystickými popisy jejich džobů.
Chvíli jsme se hádali, jestli se někdo může seriózně titulovat jako ideamaker, apple evangelist, marketing mercenary, linux therapist, lifecoach nebo barefoot paleo eater. Geniální virál na nový film od Woodyho Allena to nejspíš nebyl, a tak jsme nakonec při pohledu okolo sebe museli připustit, že tihle lidi asi fakt existují. Od té doby jich kolem sebe vídáme víc a víc, a co je nejhorší, jejich nejnovějším koníčkem se stalo konání dobra.
zdroj: CityBee
Neuplyne den, aby po nás někdo z nich nechtěl na hithitu nasypat prachy na projekt, který do měsíce spasí Vršovice i kapitalismus. Vitariánská kavárna, co dává 10 % ze zisku na deštné pralesy, lavičky vyrobené ze starých pneumatik, co parádně zlepší veřejný prostor, umístění xylofonů do pražských nonstopů, zásuvky na laptopy v Riegrových sadech, výčet pozitivních aktivit je nekonečný.
Všechny tyhle nápady mají jedno společné. Jsou nerozlišitelnou směsí byznysu a dobročinnosti, která kromě jiného svému autorovi zaručuje pohodlný a cool životní styl s minimem špatného svědomí. Nikdo vás nemůže osočit z pasivity a nezájmu o věci veřejné, a navíc můžete na akcích typu TEDu a různých marketingových jamboree nevtíravě nabízet své služby s podstatným přídavkem dobra.
Pomáhat druhým je fajn věc. Ale můžeme se taky zamyslet nad tím, koho vlastně zajímá sbírka na nezávislý festival guerilla gardeningu, cyklorozvoz fairtrade veganských sušenek nebo výroba stylových kuchyňských doplňků z recyklovaných conversek? Přesně tytéž lidi, kteří tyhle aktivity rozjíždějí. Zatímco jinde stěhují Romy z ghett na ubytovny, bagrují pole pro sklady Amazonu a penzistům skrouhávají důchody, blahobytní bobos se rochní ve svém etickém konzumerismu a vymýšlení stále nových a nových „projektů“ simulujících zásadní přínos k veřejnému dobru. A nejhorší na tom je, že většina z nich tomu všemu upřímně věří a se svou vizí šťastného urbánního života plného pouličních trhů a práce v designovém openspace otravují všechny kolem sebe.
V jejich světě jako kdyby nebylo místo pro věci ošklivé, nepříjemné a vytrhující z dokonalého světa. Jenže právě na takových místech je pomoci nejvíc zapotřebí. Trávit celý den s rozdivočelými dětmi na zavšivené ubytovně nebo rozdávat jídlo lidem z ulice – ne, to fakt není zábavný wellness pobyt a je to trochu větší nestereo než nastupování do tramvaje levou nohou… Ale především pokud se nehledají příčiny problémů, je to jako vylívat vodu z lodi a přitom nepátrat, odkud do ní teče. Ale tak to řadě trendy aktivistů vyhovuje. Zachovají si čisté svědomí a dál žijí spokojeně ve svém ghettu.
Schválně. Kdy jste naposledy viděli, že by někdo uspořádal akci-sbírku-projekt, kterou by neustále ostentativně netlačil na sociálních sítích, nepořádal by k ní stylovou propagační kampaň na svém módním blogu a týkala by se někoho jiného než hipstrů a slušných lidí z centra Prahy? Existuje sice mnoho spravedlivých, kteří pomáhají tam, kde je to potřeba, ale kvůli jejich nezájmu o slávu a publicitu to není moc vidět. Spousta jiných lidí si však svůj společenský prospěch představuje tak, že uspořádají bazar s vintage oblečením, z každé džísky si vezmou poloviční provizi, čtvrtku dají na psí útulek a jdou si rychle napsat na vizitku creative charity entrepreneur.
Když už máte tu chvályhodnou potřebu konat dobro, zkuste u toho myslet hlavně na druhé. Je fajn, když se někdo pustí do pomáhání a aktivismu. Jen předtím proboha nepřemýšlejte, co si k tomu vezmete na sebe, jak to nafotíte na Instagram a na které PechaKucha Night s tím uděláte díru do světa.
Tak to máme s naší knížkou #pámbůprdel máslo na hlavě! Ale fest!
Peníze sehnaný přes Hithit, psali jsme o tom na našem trendy blogu, dokonce o tom psaly i jiný trendy blogy ve chvíli, kdy jsme vybírali peníze. A rozhodně jsme nepomohli rozdivočeným dětem na zavšivené ubytovně ani jsme nerozdali nikomu jídlo. Dva bílí středoevropani s vysokoškolským vzděláním vydali knížku. Na papíře! To znamená spousta papíru. A barva. Jéje, tý barvy. Jo, a vezli jsme ty knížky autem si myslím… A jsou po deseti (dvaceti) kusech balený v plastu. A posíláme je poštou (další papír). A než knížku zabalíme do papíru, dáme ji do igeliťáku, aby se nenamočila, nepoškrábala… Vlastně by bylo daleko prospěšnější takovou knížku vůbec nevydávat.
Myslím, že taková kampaň na Hithitu (a podobných webech) ti může říct, zda tvůj projekt vlastně někoho zajímá. Pokud nezajímá, neseženeš prachy a je hotovo. A nemyslím si, že by zásadním cílem těch kampaní bylo konat dobro. Pokud tím někdo argumentuje, je (jako v případě nejrůznějších neziskovek) je třeba, aby to posuzovali lidi, co se rozhodnou (ne)přispět. Vždyť všechny podobný kampaně jsou vlastně reklama. A tak je třeba k nim přistupovat.
Shánět peníze na projekty a podporovat je tímhle způsobem je teď in (a docela dobře to funguje). Za pár let už bude projektů tolik, že to lidi přestane zajímat.
Ale tady přece nejde o to, že někdo vybírá peníze crowdfundingem. Jádro toho hejtu (jak ho chápu já) spočívá v tom, že se padesát lidí z Prahy navzájem poplácává po zádech, jací jsou samaritáni, a přitom hovno.
Dva bílí vysokoškoláci vydali knížku, ale ani jediným písmenkem nenaznačili, že by ta knížka měla někomu pomoci. Prostě si řekli o peníze a nedělali ze sebe mesiáše veřejného prostoru. A v tom je právě ten drobný, leč podstatný rozdíl.
KZ: Čekal jsem, kdy to tu někdo vytáhne:) Rozdíl je v tom, že (jak už tu psal NP) v případě Prdele nejde o aktivitu, která by jakkoliv předstírala charitu či péči o cokoliv, prostě to bylo vydání knížky. Když si udělám sbírku na to, že chci polepit auto stříbrnými flitry, je to v pořádku, jen je trapné u toho tvrdit, že tím vylepším veřejný prostor (a tedy jsem lepší a morálnější než ti ostatní burani, co dělají byznys bez “přidané hodnoty”).
Tak trochu jsme cílovka tohohle hejtu. Musím uznat, že z větší části trefnýho a vtipnýho. Nedávno jsme taky měli sbírku na hithitu a motáme se teď po hubu. “Zašpinili jsme si ruce” hipsterama, Vršovicema, markeťákama… Na druhou stranu naše hluboká motivace k rozjetí projektu plynula především ze zájmu o situaci lidí, na které sociální politika státu moc dobře nemyslí. Jsme už od vejšky namočené v sociální práci, moje druhé zaměstnání je úzce spjato právě s těmi Romy sestěhovávanými do ghett, jak je výše zmíněno v článku. Re-use centrum, se kterým se prsíme na všech těch pechakucha akcích, je věc, která v zahraničích funguje jako logická součást odpadového hospodářství a především jako místo pro zaměstnávání lidí s nízkou nebo žádnou kvalifikací. Aby jsme i u nás mohli zaměstnávat a integrovat (stát se pro zájemce přechodnou stanicí z úřadu práce na volný trh) a nebýt rukojmím dotačních titulů s každoroční finanční nejistotou, zvolili jsme jinou nejistotu – tu podnikatelskou. Cena za finanční udržitelnost projektu je vytváření cool image, která přiláká zákazníky – tím ale v budoucnu snad reálně zmírníme sociální vyloučení pár lidí. Pro zatím alespoň na našich akcích využíváme catering kuchařek bez domova, například. Spolupracujem s houpacíma sítěma – pracovní rehabilitace pro mladé lidi žijící na ulici. Mezi těmi hubem hýčkanými projekty je naštěstí i pár, kteří myslím taky mají na prvním místě zplnomocnění znevýhodněných, vytváření alternativ a až potom honění trika před freelance publikem. Takže nechoďte ještě blejt, neni to tak černobílý 😉
Prosím Vás……………………
Jano………………………..
Schvaluji pro Vás jeden BIOKOZÍ kefír na trávení.
Dejte mi adresu a já Vám jeden zašlu chlazený.
Myslím , že lidem jako Vám je třeba taky pomáhati. Není levné papat biokozíkefírky a pyšnit se charitou. Není rozumnější jet na východ ukrajiny a plést čepice dětem na nadcházející zimu? Materiál dostanete ode mě zadarmo. Které straně byste ty čepice pletli pokud to umíte? 🙂 Všem nebo jste i politicky angažovaná? 🙂
Přeživší voják bývalé SFRJ
🙂 🙂
Ahoj Jano,
myslím, že došlo trochu k nepochopení našeho textu. My nemáme nic proti hithitu ani jiným podobným aktivitám, neodsuzujeme nikoho, že je využívá, chápeme, že v dnešní době je musí využívat třeba i neziskové projekty (ať už si o tom myslíme cokoliv). I my se v jejich rámci občas motáme. A taky vítáme jakoukoliv aktivitu, která hodlá něco měnit nebo zlepšit (a zrovna váš projekt je nám dost sympatický, já třeba se k vám někdy chystám…).
Na druhou stranu nám vadí, když někdo má takovou činnost jako způsob sebeprosazování nebo jako “džob” a navíc jako alibi a ukázku toho, jak je společensky odpovědný/á. Místo zájmu o druhé trčí z mnoha aktivit hlavně něčí EGO. Ale nijak nepaušalizuju, jako vždycky je nutný posuzovat případ od případu. A myslím, že vás se to netýká;) Ale protože máte evidentně zkušenosti z různých aktivistických prostředí, tak asi sama cítíte rozdíl mezi návštěvou Hubu a Salé. Ale samozřejmě jsou to rozdíly, které se dost těžko popisují…
A především se také pozastavujeme nad tím, že mnoho lidí skutečně věří, že ke zlepšení ve společnosti dojde jen pomocí podobných jednotlivých projektů, snaží se zlepšovat nějakou konkrétní situaci, ale zároveň jinak podporují systém, který dané problémy způsobuje. Spousta lidí tady skutečně žije v nějakém ideovém ghettu a zřejmě fakt nemají potuchy, jak to vypadá mimo jejich sociální skupinu. Jinak si nedokážu vysvětlit ten údiv, že Zelené nikdo nevolí a že lidé jsou na sebe zlí apod.
Bylo by fajn, kdyby se všichni ti, co tak záslužně zlepšují naše pražské prostředí, zamysleli, kde dnešní společenské problémy vznikají a zkusili pak své síly věnovat i těm důležitějším věcem. Nechci, aby byl každý squater nebo anarchista, ale pokud například nebudeme mít dobrý zákon o sociálním bydlení, procházky s bezdomovci ani sebelepší chráněné dílny nám nepomůžou (to není míněno proti nikomu osobně). A třeba na akci za takový zákon nás bylo asi 15… Ale to asi zrovna Vám nemusím vysvětlovat.
K nějakýmu zlepšení může dojít samozřejmě nějakým souběhem různých aktivit, ale neuškodí, aby se člověk zamyslel, jaký má skutečně význam a dopad to, co dělá a nepovažoval se za spasitele automaticky jen proto, že dělá nějakou dobročinnost.
Jana: samozřejmě, že situace není černobílá; zevrubná analýza tohohle fenoménu by ale patřila spíš někam do A2ky, ne na náš povrchní blogýsek. Ale můžu to zkusit…
Sám se v neziskovém sektoru taky pohybuji a často narážím na podobné názory a stížnosti. První, dost obecný problém vidím v tom, že ve správně fungujícím státě by žádné tradiční neziskovky ani moderní “hipstr” charity nemusely vůbec existovat, ale s tím asi těžko něco naděláme, krom snů o světové revoluci:).
Druhým a nejvíc palčivým problémem je ono uplatnění tržní logiky na dobročinnost, jak to také sama popisuješ – “Cena za finanční udržitelnost projektu je vytváření cool image, která přiláká zákazníky”. Společenský systém tě nutí vydělávat tržním způsobem, a ze svého zisku pak tedy můžeš pomáhat, stojíš-li o to. Tady je něco zásadně špatně. Myslím si (a nejsem v tom sám), že tzv. sociální podnikání není ve většině případů využitím podnikání pro pomoc v sociálních otázkách, ale zneužití sociálních otázek pro podnikání, nebo zkrátka jen velmi nešťastnou symbiózou obou nekompatibilních logik.
Vlastně za to nemohou lidé, kteří využívají marketing pro dobročinnost (mnoho z nich si nechce honit triko a myslí to upřímně) ale opět především stát, který neziskový sektor nechává žít v oné zmíněné dotační nejistotě, a nebo si nad ním rovnou umyje ruce s tím, ať si na tu pomoc teda vydělají sami, když je to tak baví.
Ať to tedy nějak shrnu – vaše činnost je super, fandíme vám a zdrojovna není hlavním cílem tohohle hejtu. Na druhou stranu považuju tuhle marketingově-hithitovou logiku za zvrhlou a ve výsledku neproduktivní. Je mi líto, že se lidé, kteří chtějí něčemu opravdu pomoci, musí uchylovat k těmhle postupům a nemohou si v klidu požádat o státní dotaci/grant a dál provozovat své aktivity bez toho, aby polovinu času museli věnovat vymýšlení vtipných kampaní pro znuděné pražské hipstry.
No a samozřejmě je taky nepřijemné, že pak při zběžném pohledu do jednoho pytle padají celkem prospěšné projekty jako ten váš spolu s totálníma hovadinama jako jsou lavičky se zásuvkama na laptopy v Riegrových sadech, nestereo atd.
Vedran: a za koho jste v té Jugošce bojoval, he? Co si radši uštrikovat čepici, jet na Ukrajinu a nechat si tam ustřelit palici, když vás to tak pálí? Tenhle článek byl fakt o něčem jiném, takže není potřeba trollovat diskusi totálně nesouvisející politickou agitací.
Ahoj,
váš text ve mně hodně zarezonoval. Kdybych se v něm nenašla, neměla bych důvod se vůči němu vymezit. Ale přesto to chci udělat, protože autorům článku chci položit několik otázek.
Je konání dobra s motivací, kterou vy odsuzujete, špatné? V západním světě je charita trend už minimálně posledních 20 let. A je to dobře. Proč? Protože i když jsou pohnutky k příspěvkům na útulky pro psy a papouščí siroty povrchní, někdo v nouzi dostane materiální pomoc, kterou potřebuje.
Můžeme diskutovat o tom, zda kdyby podobnou sbírku udělali třeba neonacisté, jestli je morální vzít si od nich pomoc. Ale lidi, které vy kritizujete, k nim mají daleko.
Ano, dělat charitu může být trend. Ale je to dobrý trend.
Na našem webu jsme s tím začali před dvěmi lety. Výsledek: do focení módního editorialu jsme zapojily seniorky, byly našimi modelkami. Babičky si užily celý den v naší společnosti, kdy jsme se o ně staraly, smály se s nimi, věnovaly se jim. Odcházely a říkaly, že by tohle uvítaly klidně každý den.
Fotili jsme editorial s romským návrhářem o LGBT komunitě, kde byl modelem romský transexuál. Zachytit a předat jeho příběh čtenářům nepovažuji za zbytečné. Jaké to asi je být členem dvou minorit, z nichž jedna i druhá nemají v české společnosti moc pozitivního přijetí?
Ano, jsem bílá vysoškolačka z centra Prahy. Nebudu se stěhovat do ghetta v Ostravě, abych dokázala, že chci svou chuť někomu pomoct myslím vážně.
Každý pomáhá jak umí.
Horší, než jakákoliv povrchnost mi připadá zakyslost špatně překrytá ironií.
Milá Anit,
váš problém je spíš totální nedostatek sebereflexe a jestli jste se v tomhle textu našla, pak to je jen dobře. Už při zběžném pohledu je fashionbook.cz úplně typickým případem všech výše zmiňovaných neduhů.
Udělat zábavné odpoledne pro babičky (btw, kdo dnes ještě sakra říká starším ženským babičky?!), je sice fajn pocit, ale v obecném kontextu to těžko něčemu pomůže, co si s nima radši každý týden chodit povídat do domova důchodců? Totéž platí pro organizaci nějakého PR šméčka s Pavlem Berkym, což opravdu není typický příklad diskriminovaného romského gaye, který by kvůli tomu dostával přes hubu na diskotéce v Ústí nad Labem (tedy, alespoň doufám).
Inu, tenhle text se taky týkal přemíry narcismu a zahledění do vlastní dokonalosti, které je v případě vašeho webu dost zjevné. Pokud se živíte PR pro módní značky a tohle vezmete jako útok na svou osobu, tak jste fakt nepochopila o co tu jde… Co radši uspořádat to zábavné odpoledne pro seniory nebo zajet udělat dětský den do Předlic, A NIKDE SE S TÍM NEPOCHLUBIT ANI NENARVAT FOTKY NA BLOG. Nuda, co? A fakt po vás nikdo nechce, aby jste se stěhovala do Ostravy, nám se na Žižkově taky líbí.
Už nevím co k tomu dodat, možná sem stačí prsknout náhodně vybraný citát z vašeho webu:
“Vedlejší, ale neméně důležitý projekt v rámci spolupráce Berky/Orten/Fashionbook.cz je tričko, které vzniklo za podpory Zootu a jeho aktivity Dobro. (…) Spot na tričko od Pavla Berkyho pro Zoot.cz natočil progresivní reklamní režisér Štěpán FOK Vodrážka, který s Fashionbook.cz loni vytvořil klip, který upozorňoval na zoufalý stav městských lázní v Plzni.”
Pokud vám furt nedochází, co je na tomhle špatně, pak je další diskuse zbytečná.
Milá Anit,
já bych snad jenom dodala, že Fashionbook znám a docela ráda čtu a tak obecně mu fandím – ale právě to páchání dobra jsem tam nikdy moc nepochopila a vždycky jsem to brala jako nějakou nutnou daň za vaší propagaci, nikdy mně nenapadlo, že to s tím “dobrem” myslíte vážně. Pokud ano, je to taky chvályhodné – ale pak ve vás tenhle článek přece opravdu měl probudit sebereflexi a ne potřebu obviňovat autora ze zakyslosti…napsat s čistým svědomím “že charita je sice trend, ale dobrý trend” – na tom je přece něco úplně zoufale špatně! Trendy jsou trendy, nevydávejte je za nic jiného než trendy. Já mám trendy taky ráda. Ale pomoc bližním vypadá jinak – přece musíte vědět, že “zasmát se babičkama” a nafotit editorial s Pavlem Berkym z týhle planety fakt lepší místo k životu neudělá. Udělá to lepší místo z vašeho webu – o tom žádná. Ale to je váš web a vaše propagace, senioři ani Romové z toho nemají vůbec nic. Nerada bych si začala myslet, že Fashionbook se pokládá za něco, čím není a opravdu být nemá…to by fakt zavánělo až přílišným nekritickým narcismem jeho autorů. A byla by to škoda.
Matouši, díky za zpětnou vazbu. Pokud vás tahle problematika zajíma blíž, rádi vás pozveme na redakční poradu nebo na nějaké focení, abyste se mohl podívat zblízka jak naše projekty vznikají, a co za tím stojí nebo nestojí.
Mari, jsme rádi, že nás čtete. Propagovat se na vlně charity nijak nechceme.
Mějte se fajn.
Protože se můžu jen podepsat pod to, co napsali Matouš a Mari, mám ještě jednu obecnou poznámku – vždycky mě zaráží, jak běžně se kritika zaměňuje za nějaký osobní útok a vůbec absence schopnosti jakoukoli kritiku přijímat.
Není v tom nic osobního, chceme jen upozorňovat na širší souvislosti. Vaše charitativní projekty můžou bejt v pohodě, nic proti tomu (taky mám jedno triko Zoot Dobro), ale bereme to spíš jako pr s nějakým plusovým vedlejším účinkem nebo jako odpustek, protože dneska je tohle in. A myslím, že máme právo na to upozornit.
Například když napíšu, že prodej benefičních palačinek v Krymský je fajn, ale moc ničemu nepomůže, neznamená to, že chci, aby se ty palačinky přestaly prodávat, ale aby si jejich prodejci a zákazníci taky uvědomili, že problémy který tímhle řeší, je potřeba řešit úplně jinde a jinak a v mnohem širším kontextu. Když už jsem u takhle polopatických příkladů, tak je spousta lidí, kteří podobnýma aktivitama řeší něčí špatnou sociální situaci, ale pak jdou k volbám podpořit stranu, která je za zhoršování sociální úrovně odpovědná atd. atd.
Kritika a reflexe určitých jevů (i těch na první pohled pozitivních) je podle mě hrozně důležitá, protože nás to všechny (ano, taky jsme bílí vysokoškoláci z Prahy, kteří se zabývají spoustou povrchních věcí) může někam posunout. Poplácávání po zádech ničemu nepomůže, takže toho se tady asi nedočkáte.
A v týhle souvislosti bych chtěla doporučit dva články z 11 koček (se kterýma se v názorech obecně dost shodujeme).
O blozích a aktivismu
http://www.jedenactkocek.cz/2014/04/udrzitelnost-integrita-alternativa.html
O “dobru” v modní branži:
http://www.jedenactkocek.cz/2014/05/fashion-revolution-proste-si-to-nekupuj.html
A přečtěte si i diskuze, jsou neméně zajímavý a důležitý.
Tak tomuhle dávám všechny své palce… Sdíleno! 🙂
K článku a diskuzi jsem se dostal náhodou přes Facebook, ale jelikož nemám potřebu hrát si na sociální citlivého, přijde mi, že sami autoři článku a diskutéři si hrají na větší dobráky než ti, které kritizují. (Osobně neznám ani jedny.)
Opravdu nechápu, co je špatného na tom dělat “jakési” dobro skrz charitativní či dobročinné akce, i když level upřímnosti je 2 z 10. Hlavní je snad efekt ne? A já považuji každou i malou pozitivní změnu za dobrou.
A že tomu dotyční dělají PR a šíří o svém projektu informace, fotografie, trička také nebude nic proti ničemu. Alespoň má širší veřejnost možnost dostat se do styku s pozitivními příklady.
Pokud si pak někdo o svém projektu myslí víc, než by si asi obecně zasloužil, tak je to víceméně jeho problém. Pokora vůči své práci a svému přínosu by měla být univerzálním standardem i mimo oblast charity a pražských intelektuálů.
A nebo to taky může být přesně naopak, Matouši. Že si někdo nehoní ego tím, že spasí svět řešením systémových příčin problémů a místo toho dělá menší věci, které svět určitě nespasí, ale vidí v nich smysl.
Každému, co jeho jest. A když chtějí mít hipsteři nebo bobos pracovnu v parku, kterou si sami zafinancují, nevidím v tom problém a vlastně úplně nechápu, proč vám to tak leží v žaludku. A mimochodem, ty lidi, co to iniciovali, nejsou ani hipsteři ani bobos a ani se nenazývají sociálními podnikateli. A v neposlední řadě si rozhodně z toho neudělali blahobytný byznys…
Dělala jsem nějaký čas v neziskovce, která řešila problém opravdu systémově – od práce s klienty po pořádání konferencí a lobbying u zákonodárců. Těch přebujelých eg tam bylo víc než dost a ta přebujelost právě nasedala na to, že “my” tady řešíme opravdu skutečný problém a děláme to dobře. Bohužel výsledek byl a je dost žalostný. Pak jsou tady piána na ulici, které můžete vidět jako povrchní cool záležitost, ale ve finále mohou mít větší přínos v narušování zažitých schémat toho, jak v systému fungujeme…
Nemá smysl se dohadovat, jestli je lepší pracovat systémově s Romy nebo psát Šťastný blog. Oboje je vedeno snahou dělat svět lepším místem k žití. A že je CSR velkých či menších firem jen nástrojem jejich PR? Ano, samozřejmě že z velké části ano, což z toho ale nedělá zavrženíhodnou záležitost. Smutné je, když je to CSR jen skořápka bez obalu, na což jste asi chtěl upozornit…
Milá Jano,
jestli chtějí hipsteři v parku pracovnu, kterou si sami zafinancují, tak já v tom tedy rozhodně problém vidím – park je totiž to, čemu se říká “veřejný prostor”, tudíž by měl být veřejně používán a nikdo by neměl právo v něm někomu cpát svoje pojetí toho, co je “cool” až pod nos. V Riegráčích bych se ráda dále procházela bez výhledu na jakékoliv pracovny či jiné nesmysly – pokud dotyční nejsou hipsteři, tak jejich nápad se ale minimálně ve vztahu k veřejnému prostoru chová s jedním typickým znakem hispterské subkultury – totiž mají dojem, že veřejnost jsou především oni a ten prostor jim asi patří nebo co (stejný případ jsou i tolik adorovaná piána na ulici – tvrzení, že narušují naše vnímání systému je velmi úsměvné a asi bychom se ani neshodli na tom, co teda vlastně myslíte tím systémem, ale bylo napsáno už několik chytrých knih o tom, že je to jeden velký omyl a tohleto “narušování schémat” onen “systém” především podporuje a pomáhá mu vzkvétat). A pardon, ale popisek těch pracoven u jejich projektu na Hithitu napovídá tomu, že dotyční vskutku mají dojem, že tím ten veřejný prostor asi vylepší nebo co a tendence vydávat to za chvályhodný, spásný nápad a vůbec DOBRO tam tedy rozhodně je. Jestli to dokonce ani nedělají pro peníze tak proč proboha? mně to přijde stejný, jak kdyby si tam někdo chtěl v těch Riegráčích udělat parkoviště – ale to už by se tak snadno za dobro nevydávalo.
V neziskovce taky pracuju, pracovala jsem i jinde – ano, nahoněná ega jsou všude a mezi lidmi, kteří si to ego honí na tom, že si kupoujou ferrari nebo na tom, že zachraňujou planetu, není zas takovej rozdíl, na tom se shodneme. Ale to s tím nějak vůbec nesouvisí, mi tak připadá.
Dělat malé věci a řešit malé problémy je fajn – a to tady nikdo nikomu nebere, jak už bylo mnohokrát řečeno. Jediné, co jaksi rozumného jedince prostě musí dráždit je to, když někdo na “malém problému” vydělá pár lajků na facebooku a má dojem, že si tím koupil odpustek a se svým dobrem teď může obtěžovat všechny okolo (třeba v Riegráčích). Malé problémy a systémová řešení mají jít ruku v ruce a tenhle článek je především o tom, že se hlavně nemá jedno zaměňovat za druhé ve prospěch vlastní image.
“…ale bylo napsáno už několik chytrých knih o tom, že je to jeden velký omyl a tohleto “narušování schémat” onen “systém” především podporuje a pomáhá mu vzkvétat…”
O toto se delší dobu zajímám a tak nějak “intuitivně” to i cítím. Mohla byste mi prosím dát tip(y) na nějaké ty “chytré knihy”?
Předem díky!
Petr_N: Mileráda 🙂 Pokud jste nečetl knihu “Kup si svojí revoltu” (viz https://www.kosmas.cz/knihy/171169/kup-si-svou-revoltu/) tak vřele doporučuji. Nelekněte se toho názvu – o kapitalismus tam ani tolik nejde, mnohem spíše se tam rozebírá na mnoha případech právě to, jak systém tu revoltu vždy tak nějak pohltí ku svému vlastnímu prospěchu. Najdete tam i spoustu odkazů na další podobnou literaturu.
Pokud by se Vám zachtělo nějakého opravdu intelektuálního cvičení, tak Sense of Distinction Pierra Bourdieuho, kde se zase rozebírá, proč ten “revoltující” vkus je vždycky tak nějak předem daný určité společenské skupině, která z podstaty nijak revoltující není…ale nevyšlo to česky a lehké počtení to tedy asi není, jak podle jména autora jistě tušíte.