Haydarpaša Gari, Istanbul: Sen o kočičím nebi

Z mešity vříská muezzin, nad Bosporem se klene duha a z temného oparu vystupuje majestátní budova istanbulského Haydarpaşa Garı. Hradu, kde možná strašá.

Wikipedia říká, že Haydarpaşa je nejvytíženějším nádražím v Turecku a jedním z nejrušnějších v celé Asii. Nevím. Za celou dobu mé návštěvy se tu vlaky nerozjedou. Těžký vlhký vzduch občas pročísne jen holčička na růžovém bicyklu nebo jedna z místních toulavých koček. Pokladny zavřené, jediné potenciální zákazníky lze hledat v mladém novomanželském páru a jejich čtyřčlenném týmu fotografů, kteří v hale práskají obrázky do rodinného alba. Jejich cit pro výběr místa vyloženě cením, zvlášť když na soklu naproti přepážkám leží vypasená strakatá micka, co je nejspíš už několik hodin po smrti.

Teprve později zjišťuji, že od února 2012 je nádraží dočasně zavřeno kvůli stavbě rychlodráhy do Ankary. Přes více než dvouletou nečinnost a hrozbu brzké modernizace si však stále uchovává nezbytné atributy starosvětského cestování, jako například funkční holičství. A samozřejmě i nebývale luxusní nádražku, otevřenou již od roku 1908. Pozoruhodný název Mythos mě nabádá k ostražitosti – snad nádražku neprovozuje nejostudnější národ evropský? Teprve pohled na naprosto nesmyslný přepis ΜγτηΘς na vývěsním štítu mě uklidňuje. Ne, tuhle restauraci skutečně nevedou Řekové, a já bez obav vcházím dovnitř.

Z nepřeberného množství prázdných stolů vybírám ten s nejlepším výhledem, abych mohl náležitě zhodnotit interiér. A že je co hodnotit! Výzdobě dominují krásné modré kachličky a s nimi sladěné ubrusy, fotografie celebrit, které snad kdysi nádražku navštívily, novinové výstřižky z dob, kdy byla restaurace i celé nádraží mnohem slavnější než dnes, a pár keramických lvů u venkovního vchodu – kočičí styl se tedy drží i zde. Pivo Efes za 13 lir (asi 125 korun) mě sice trochu vyvádí z konceptu, ale jedno přece přežiju. Peníze na něj mám a tohle je jasná recenzentova povinnost.

Dopíjím jeden z nejdražších půllitrů svého života, opouštím lokál a prchám do stánku na pobřeží. Tady, za historickou lokomotivou, už nádraží končí a dál se musí trajektem přes Bospor. Je to tedy ještě nádražka, nebo už spíš námořnická nálevna? Kašlu na filosofické spekulace, hlavně že tu mají něco k jídlu a pití. Tím ovšem nemyslím další kočku povalující se na pultíku, ale třeba toust se sýrem za 3 liry. A čaj? „Ten je za liru padesát, ale to musíte ke kolegovi z druhé strany,“ vysvětluje prodavač. Na první pohled nepochopitelná přezaměstnanost, ve skutečnosti však má své opodstatnění. Usedám na zahrádku, a než bys řekl demiryolları, už je tu s číší temně rudé tekutiny kníratý chlapík, který už od pohledu prostě musí být tureckým čajovníkem. A své řemeslo zvládá skvěle. Mávám na parník, cucám horký čaj a je mi krásně, i když mi turecká mamina v šátku kouří cigaretu pod nos.

Celý rozněžnělý a stále ještě trochu přiopilý se vydávám na další exkurzi po nádraží. Prohlédnu si informační plaketu, jež je zřejmě napsaná tak, aby co nejvíce rozšířila vaši zásobu anglických synonym, a už vím, že se potácím staniční budovou, kterou postavili němečtí architekti a řemeslníci na začátku 20. století v neoklasickém stylu. Z kochání se klenutými kazetovými stropy mě opět vytrhne holčička na růžovém bicyklu, když přijíždí ke zdánlivě mrtvé kočce, aby ji několika dovednými chvaty zapnula a oživila.

Pokračuju dál, abych vyzkoušel místní hajzlíky za 1 liru a s výhledem na přístav. Sociální zařízení kupodivu neprovozuje žádná stará babice, nýbrž mladá krasavice. Začínám spřádat plány, že bych se na nádraží přiženil – zvlášť když místní ajzboňácká nástěnka inzeruje byty k pronájmu. „Tyvole, z toho koukaj želízka,“ náhle se ozývá superego. „Vždyť je jí tak čtrnáct!“ Probouzím se ze snu do kruté istanbulské reality a už spíš jen z povinnosti se vracím směrem k Mythosu.

V tu chvíli se však stávám svědkem něčeho nečekaného. Číšníci vynášejí z nádražky na perón stoly a reproduktory, a to může znamenat jen jediné: blíží se večírek (o víkendech tu prý dokonce hrává i živá kapela). Takové vizi už prostě nemůžu odolat – zvlášť když restaurace přijímá kreditky. Kašlu na pečlivě připravený rozpočet a usedám ke vzorně vystrojené tabuli. Problém je, že si mě nikdo nevšímá, precizní aranže vidliček a nožů holt asi mají přednost.

„Pane, tady jsou všude rezervace,“ vysvětluje vrchní, když se mi s ním konečně podaří navázat oční kontakt. „Musíte si přesednout až támhle dozadu,“ ukazuje až skoro před veřejné záchodky. Dobře, dobře, ale co teda k jídlu? „Pojďte se podívat do ledničky, máme tam meze,“ objasňuje nabídku tradičních tureckých alkoholických příkrmů, z nichž se vhodnou kombinací může stát plnohodnotné hlavní jídlo. Nic teplého vyjma nápojů ovšem nečekejte. Kopíruju výběr zuřivě telefonujícího pána o dva stoly vedle a poroučím si ančovičky v oleji, nakládaného mořského okouna nakyselo, sarmu a čaj. Za celou večeři včetně couvertu platím 48 lir (461 Kč), což je při vzpomínce na předražené pivo vlastně ještě jakž takž ucházející cena.

Teprve mnohem později zjišťuji, že istanbulská nádražka slouží především jako večerní bar, do nějž se stahují lépe situovaní žíznivci z celého Kadıköy. Jeden z posledních večírků tohoto tureckého léta právě začíná – bohužel však bez českého pocestného, který se musí vypravit k letišti na svou další štaci.

Atmosféra: * * * * *
Obsluha: *
Pivo: * * *
Jídlo: * * * * *
Hajzlíky: * * * *