Když jsem se po Vánocích vypravil na expedici do Skotska, tajně jsem doufal, že se při putování poštěstí a ocitnu se v nádražní restauraci. Což o to, je to naděje, kterou v sobě v podstatě chovám neustále, v podstatě životní pocit, že při absolvování jakékoli trasy by se mohl přidát zázrak a já bych objevil nový drážní lokál. O Británii jsem si ale iluze nedělal a ani se nenamáhal s tzv. domácím úkolem, kde bych se nádražku snažil dopředu dohledat. A přece.
K objevu došlo pondělního odpoledne 28. 12. 2014. Toho rána jsme se po jízdě z Manchesteru dopravili až k veliké ploše skotského Loch Lomond, která ovšem zůstala skryta v mlze. Po prochozeném a mokrém dni jsme se vydali vstříc Glasgow, ale intuice nás přinutila zvolit alternativní cestu a vystoupit ve vesnici Alexandria. Vlak nejel, a tak jsme se vydali na obhlídku. Na nádraží totiž mnoho nebylo. Lze namítnout, že to, co jsme nalezli, technicky vzato nespadalo do kategorie nádražek, ale spíše přinádražních restaurací. Což nijak nesnižuje kvalitu lokálu, který se jmenoval Station Bar. Ještě než jsme vůbec vstoupili, stihl nás vlídnými slovy potěšit uvítací výbor složený z lokálních dědů, kteří se zrovna vyskytovali na obědové cigaretě. Čímž jsme se i seznámili s mužem, který nás provázel po zbytek pobytu ve Station Baru – se Sandym. Nutno podotknout, že z osazenstva lokálu byl spolehlivě nejžoviálnější, což nemělo příčinu jen v jeho přátelském charakteru, ale také ve faktu, že byl ze všech hostů nejvíce nachmelený…
Už od první chvíle uvnitř bylo jasné, že jde o nádražku se vším všudy. V onom jedinečném stylu zaplivaných putyk, avšak i přesto s jistým anglickým glancem. Místnosti vévodil bar, forbesy a kulečník, který okupovali dva postarší hráči. Zbytek štamgastů harmonicky cirkuloval kolem výčepu. Na čepu se nacházelo ledacos, něco k pěti různým točeným mokům, ze kterých jsme ovšem zvolili cider. Také proto, že jsem se zapřisáhl, že po dobu pobytu v Británii budu pít výlučně cider. Který ve Station Baru také nebyl vůbec špatný – značka Magners. Ceny byly pouze nepatrně nižší než obvykle, což ovšem nikomu z místních vrásky nedělalo. Snad jen asijskému kmetu u kulečníku, který se vydatně zaléval plechovkami levného piva. Někteří návštěvníci se překvapivě uchylovali k panákům podivných sladkých likérů. Těžko říct, zda šlo o restaurační zařízení, jídelní lístek jsem neobdržel. Mě to tu v tu chvíli nezajímalo a ostatní asi už vůbec ne. Specifikem tohoto podniku bylo, jak jsem záhy zjistil, že prostor nad barem je pravidelně strukturován čtyřmi takticky umístěnými televizními obrazovkami. Na jedné z nich film pro pamětníky, na zbylých třech identický fotbalový zápas, takže televizní zábavy nebyl ušetřen nikdo. Sportovní náladu časem podtrhl i pár příchozích mladíků, oblečených do neodlišitelných teplákovek, kteří se bratrsky posadili za bar.
Šedovlasý výčepní se svým důstojným jednáním vytyčoval nad hosty a umně se staral o přísun tekutin. O ten se staral i řečený Sandy, ačkoli z opačné strany výčepu. Bohatýrsky nás pozval na několikero ciderů a sebe zavlažil tak, až se roztančil na jím zvolenou píseň Dancing Queen z jukeboxu. Když zrovna neobjímal své střízlivější kamarády, těšil nás svou moudrostí. Dozvěděli jsme se tak, že prý byl parašutistou. Poté nás však musel pokárat – ukázali jsme hříšnou neznalost skotských národních hrdinů, což jeho hrdost nesla těžce. Stačilo ho nicméně ujistit, že Skotsko má naši podporu, že nevědomost napravíme a bylo dobře. Ještě než jsme odešli, stihl nám nabídnout ubytování v jeho příbytku, který prý představoval karavan, což jsme však s díky odmítli. I tak je nám prý k službám kdykoli, tzv. anytime a jeho jméno údajně zní Sandy Florida. Aspoň tak to přes jeho hutný přízvuk a alkointonaci znělo. Ne že se mi chtělo odcházet, můj dámský doprovod mě musel přesvědčit. Navštívil jsem ještě korýtkovité, vcelku čisté toalety a pak už byl čas se vydat do Glasgow. Nicméně jsem tak činil s naplňujícím pocitem dobře odvedené práce, dobře vykonané výpravy a s dalším, tentokrát alexandrijským, zářezem na poli nádražkové turistiky.
