Jak jsem budoval kapitalismus na 40 polích

22 Bře

Osud a rozvodová strategie mých rodičů mi dopřály celkem tři mladší sourozence, se kterými jsem mohl hrát hry, v nichž šlo vítězit a jinak dominovat. Kromě hraní her, ve kterých jsem stvrzoval svoje ambice nejstaršího a prvorozeného, jsem koukal na zprávy, po odposlechu rodičů miloval pravicové politiky, velebil volný trh a špekuloval, na čem by se dalo vydělat. „Na ekonomii s ním,“ říkal jeden pán na sídlišti, kde jsme bydleli, poté co jsem ve dvanácti letech vyřkl další geniální nápad na zbohatnutí.

Text: Pavel
Hrací plocha: Klára

Těšil jsem se, jak budu studovat ekonomii a pak začnu nosit kšandy a košili a v televizi budu krotit naděje na zbohatnutí s tím, že reformy jsou stále nedostatečné, a je potřeba ještě víc reformovat. Zbohatnutí bylo ale daleko a já se potřeboval někde projevit, abych sám sobě i světu dokázal, že můj podnikatelský talent je opravdový. Naštěstí jsme doma měli právě pro tyto účely hru ze socialistických dob – Dostihy a sázky.

Jako nejstarší jsem samozřejmě dělal bankéře. V duchu tehdejšího bankovního socialismu jsem věděl, že je potřeba, aby se kola ekonomiky točila, a dával za průjezd startem místo čtyř rovnou šest tisíc a vymýšlel systém půjček od banky, aby nikdo nebyl omezen nedostatkem peněz při nákupu koní, trenérů nebo povzbuzujících žetonů pro celé stáje. Toužil jsem vybudovat impérium a mohutnou investiční politikou si od začátku zajistit strategickou převahu nad protivníky ve věku 7 až 9 let.

Myslím, že jsem vždycky vyhrál a nikdy nepodváděl. Samozřejmě, že když vám na začátku padne pětka, získáváte nákupem prvního trenéra značnou výhodu. Není lepší kartička než trenér a z trenérů je nejlepší ten první. To mě rozrušovalo k nepříčetnosti. Náhodu jsem ovlivnit neuměl. Každopádně jsem kupoval úplně všechno, na co jsem stoupl. Každý kůň se hodí, v nejhorším si půjčím od banky. Banka pod mým vedením nevyžadovala záruky a úročila deseti procenty po každém kole.

V době, kdy mi bylo dvanáct let a nejstaršímu z mých mladších sourozenců devět, jsem v duchu doby privatizoval i „veřejné“ prvky hry jako byla Náhoda nebo Distanc, v mém herním světě, se dalo koupit i Parkoviště. Systém půjček i vykoupení se z nepříjemných náhod však zůstal mými minimálně o tři a půl roku mladšími sourozenci nepochopen, a to i přesto, že jsem kromě bankéře a hegemonního hráče na trhu s koňmi fungoval také jako finanční a bankovní poradce. Tato moje role získávala na důležitosti po pár kolech, kdy už jsem ovládal hru a mým konkurentům začala pomalu chybět hotovost.

Mně hotovost chybět nemohla. Málokdy někdo zvládl sestavit stáj bez mé spoluúčasti, a pokud ano, tak se mi velice rychle podařilo získat volný průjezd výměnou za odpustek vysokého poplatku na nějakém mém výnosném ritu. Většinou jsem tedy vybudoval vysněné impérium s participacemi všech zúčastněných, ale čtyřicet políček (z čehož nejsou všechny na prodej – i přes mou usilovnou privatizaci) nabízí jen omezené možnosti růstu. Jenže já chtěl hrát dál, jinak se to celé jevilo jako nesmysl. A tak jsem dotoval i své konkurenty. V reálném světě bych je nechal zkrachovat a zaměstnal je ve svých četných stájích, ale to hra neumožňovala. A hrát sám je dost nuda.

Tak jsem všem půjčoval ze svého i z banky a postupně vykupoval jejich čím dál skromnější majetky. Sám jsem cítil, že to tak trochu přestává být zábava, ale přesto jsem největší úsilí vynakládal na udržení poražených ve hře. Bezúročné půjčky a třetinový podíl na nějaké druhořadé stáji však nemohly vydržet na dlouho.

Upozorňuji, že jsem nebyl nijak zvlášť zlé dítě a šlo mi především o to si zahrát. Zahrát si a vybudovat firmu, co šlape jako hodinky. Nenáviděl jsem omezené možnosti čtyřiceti polí, ale dodatečné nemovitosti budované z Lega se mi nikdy nepodařilo do hry uspokojivě integrovat. Sourozenci se vždycky začali nějak dloubat v nose a nudit, navíc holky projevovaly sklony dělat všechno roztomilejší a mluvily o koních i jinak než jen jako o číslech umožňujících můj profit. Nakonec jsem to byl já, kdo byl z konce hry a mého vítězství nejsmutnější, protože se mi nepodařilo žádného hráče udržet.

Poučení v tom není žádné, snad jenom to, že Dostihy a sázky jsou pro kluka s ambicemi blbá hra. Počítačové hry naštěstí žádné meze růstu neznají, jenže většina z nich začne po čase připomínat spíš kancelářskou práci než zábavu. Když dneska koukám na smutný stav svého konta, mám dojem, že budovatelé naší porevoluční utopie měli doma nějaké lepší hry.

Text vyšel ve vágusí ročence 2014 na téma Dostihy a sázky.

Comments are closed.