Kojetín: Planeta létajících talířů

20 May

Člověk si myslí, že už viděl všechno. A pak mu v Kojetíně přinesou jídlo na létajícím talíři. Návštěva zdejší nádražky patří do kategorie zážitků, na které se nezapomíná. Pokud si tedy nestihnete vychlastat všechny mozkové buňky.

„A tady se jako kojí?“ ptá se naivně KZ, zatímco se šineme přes koleje vstříc nádražní budově. „Ne, ale jezdíme sem do mlýna pro mouku,“ pokouší se NP o poslední zbytek racionality v dnešním dni, který máme strávit nádražkovou tour s cílem na Slovensku. Kojetín je první zastávka, kde přerušujeme jízdu.

A záhy přerušujeme i naši konverzaci. „Ta je teda ostrá,“ ukončuje NP několik vteřin němého zírání na vývěsní štít s nápisem Jídelna. „Kdo půjde první?“ pokládá veskrze zbytečnou otázku, neboť je v naší skupině jediným mužem.

Uvnitř místnosti s vysokým stropem a širokým prostorem pro fotbálek a kulečník je situace opačná: jediný ženský element zde představuje paní, která spí na stole a po celou dobu naší návštěvy se neprobudí. A samozřejmě výčepní – podle účesu jasná fanynka Jaromíra Jágra! Za pultem jí pomáhá zvládat všechny ty laskominy malé dítko. Už si nepamatujeme, zda hoch či děvče, v každém případě to byla dětská práce.

Zubr za 22,- je levná vstupenka na večírek, který začíná už obědem. Ať už sekaná nebo bůček s knedlíkem a se zelím, jídlo chutná přesně tak, kolik stojí – 47 korun českých. Všechny chuťové zážitky však přebíjí frisbee, na němž jsme pokrm dostali. Názory na to, proč nám byl bůček naservírován na sportovním náčiní, se rozcházejí – podle jedné verze se obsluha nechtěla spálit o rozžhavený talíř z mikrovlnky; druhá verze říká, že plastový aeronaut byl použit proto, aby se nádobí dalo přesným hodem rychle vrátit.

Na cestu nakupujeme několik lákavě vypadajících zákusků. Linecké kolečko, větrník, šmetrdól a kuře roztodivných barev slibující lávovou ejakulaci. To ještě netušíme, že na rozdíl od hlavních chodů kvalita dezertů za cenou těžce zaostává.

„To je nejhnusnější věc, jakou jsem kdy pozřel,“ prohlašuje NP a kuře nasáklé bůčkem vzápětí letí z okna. Tuto větu však mohl vypustit z úst jen proto, že ještě neokusil místní linecké. Dodnes se dohadujeme, jak se obsluze nádražky podařilo dosáhnout tak dokonalé chuťové imitace popelníku plného vajglů.

Zkřivené huby rovná až třetí ze zakoupených zákusků – větrník. Ovšem jen NPmu, neboť žádná z dívek už k dalšímu nebalenépekařkému a cukrářskému výrobku nechová důvěru. Ještě že jsme si na další přesun zakoupili lahváče.

Kuře nekuře, linecké nelinecké, v Kojetíně jsme si připadali jako na ostrově plném endemitů. Fungující mikrosystém, který jsme mohli diskuzí o politickém systému Indie necitlivě narušit. Nejlepší pocit byl ten respekt ke všemu kolem – ať už šlo o létající talíř, nebo spící mařku na stole. A tak to má být.

Atmosféra: * * * * *
Obsluha: * *
Pivo: * * *
Jídlo: *
Hajzlíky: nehodnoceny

10 Responses to “Kojetín: Planeta létajících talířů”