Lovosice: Industria vládne

5 Srp

— A jak vy to tady máte s těma migrantama? Máte tu nějaký? Bojíte se jich?
— Migrantů se nebojíme. Dyť my tu těch hnědejch už spoustu máme. Těch co nemakaj! Těch je tu plno!

No jo, to je tak, když pražská aktivistická kavárna vyrazí na výlet. Do nádražky ve městě, který je tak dlouhý, že se jeho existence stala pořekadlem… Táhne se jako Lovosice. Například smrad. Přirovnání, co se hodí – před chvílí jsme minuli Portu Bohemicu, jsme v Zahradě Čech, ale zní to spíš jako dobrej vtip. Ale možná jsme toužili vejít do kraje chemie, elektráren a poddolovaný, rozervaný a na sto způsobů znásilněný krajiny. Pak jsme tu správně. Industria vládne, naštěstí hned za rohem se tyčí kopce Středohoří, kde se naivně snažíme uniknout bolestem civilizace. Ale i tenhle kout jsme už zvládli zprznit betonovou stezkou. Zdánlivě mrtvý sopky si sice krajinu berou zpátky, ale tu trať z Lovosic do Teplic stejně už nic nezachrání…

Přes Malé Žernoseky vlaky ale pořád jezdí. Není tu nádražka ani bufet, podivný zápach ovšem cestu do Čech spolehlivě ukazuje. Táhne se až do Lovosic. Až na nádraží s plastikou jak z Vetřelců a volavek. Snahám developerů a modernizátorů tu zatím odolávají. Naštěstí i v nádražce. Moderním ziskuchtivým pořádkům odporuje i otevírací doba největšího lákadla – bufetu spojujícího nádražní restauraci s halou. Oku lahodící pult plný umně naaranžovaných umělých květin, mís s poházenými čokoládami z bonboniér a smaženek, chlebíčků, smažených sýrů v housce… a hlavně těch smaženek! To vše zelo v horkém nedělním podvečeru prázdnotou za dveřmi pevně svázanými řetězem. Jak to bylo, kdo že to tu nemaká? Na mysl se vkrádá děsivá otázka… snad není bufet zavřený nadobro?!

Pravda, někteří z nás nemají od minula nejlepší vzpomínky, třeba právě na nepříliš čerstvou smaženku. Jiní na ni nedají dopustit. Smaženka, to je prostě vždycky trochu risk, ale copak by byl bez ní bufet opravdovým bufetem? A odkdy se vlastně říká vybíračům popelnic bufeťáci? Náhoda? Vyznavačům lehkých, zdravých a dobře vypadajících jídel a interiérů to tu po chuti nebude, my nadšení jsme.

Zatím nezbývá než dát si pivo – dobrý. A kafe – turka ve skleničce (vůbec nás to nepohoršuje, kdyby vás to zajímalo). Pan výčepní s mulletoidním účesem obsluhuje úslužně a rychle, tak jak to má být, když máte na všechno jenom dvacet minut. Jsem ráda, že na debatu o současných společenských problémech nám nezbývá víc času. Ani se mi nechce dokazovat si morální převahu nad někým, kdo žije v kraji, kde možnost makat nemají často ani ti čistě bílí. Nějak se mi to těm štamgastům sedícím mezi umělými keři, automaty, obří obrazovkou a vitrínou s bůhvíjakými trofejemi těžko vyčítá. Až se sem vrátíme příště, slibuju, že si vyšetříme víc času si s někým třeba opravdu popovídat. A zevrubně otestujeme veškerou nabídku paní bufetářky, abychom konečně rozsoudili, zda místní smaženky ano či ne. Tedy doufám, že do příště nezavřou i nádražku…

Comments are closed.