Ještě trochu prší, když znovu nasedám na kolo. Z Baťkové je to na Vsetín už jen deset kilometrů z kopce. Liják neliják, kaluže nekaluže, šutry nešutry, hlava nehlava. Otevíračku vsetínské nádražky už dnes prostě musím stihnout. Vždyť jsem si na to vzal i volno z práce.
„Máš žízeň? Nachystala jsem ti pití,“ vítá mě Klárka a ukazuje na dva hořčičáky slivovice. Přípitek na shledání je asi povinnost. Ale druhou štamprlu? Ani náhodou. A že v kiVATRAně dnes hrají Národ grázlů? Ne, ne, ne. My si užijeme výhod čtyřhodinového pracovního týdne v nádražním bistru.
„Dívej, tady je naše vysoká škola,“ ukazuje hrdá vsetínská rodačka po cestě na vchod do domu, který jsem mylně považoval za výlohu večerky. „A učí se tady aristologie. Víš, co to je?“ zkouší mě čerstvá absolventka Masarykovy univerzity. Samozřejmě netuším a nechám se poddat. „Foodblogging! Tady bys mohl normálně vyučovat!“ A když si vyslechnu historku o tom, jak na mostě přes Bečvu dvě hodiny onanoval místní úchyl, musím uznale pokývat hlavou, že tohle město má slušný potenciál.
Ale dost už městských pověstí, jde se do nádražky. Konečně. Otevíračka 5:30–17:30 napovídá, že to nejlepší už dnes nejspíš máme za sebou. My si to ale umíme udělat hezké i ve čtyři odpoledne ve skoro prázdném lokále. Zvlášť když je obsluha neuvěřitelně milá a mají tu režnou za 16 korun – tedy ještě o korunu levnější než ve Zlíně. K tomu bereme frgály, dršťkovou, assortment bílých i celozrnných rohlíků a vsetínské pivo Valášek za 26,-. „Hotová supra,“ kývá uznale hlavou milovnice gruzínské kultury a seřadí veškeré pokrmy na stole do tvaru, pro který nacházíme jen jediný název: osa dobra.
O dobro zde totiž není nouze. Není jistě náhoda, že provozovatelka vsetínské nádražky pochází z vesnice Mikulůvka, kde po propuštění z lochu čeká na důchod nebo další vazbu legenda vsetínského hokeje Roman Zubík. Tento regionální Soros o místním hokeji prohlašuje, že disponoval oproti jiným klubům, krom stovek tisíc kešulí doručovaných hráčům v igelitkách, i jakousi sociální nadstavbou. Když jde o sociální nadstavbu, tak se stejná vesnice nezapře. V interiéru pozorujeme několik jejích prvků, jako například nápis DĚKUJI na odpaďáku, luční kvítí u pokladny v barvě zástěry paní z obsluhy a plexisklo s malým otvorem na panáky režné. Zubík i vsetínská nádražka dávají lidem hodně zábavy. Náhoda? Nemyslíme si!
„Haló, máte tady ty režné,“ ozývá se náhle zpoza skla. A skutečně – obě štamprle už se na nás usmívají v důmyslném průřezu ve vitríně. „To podávací okénko je určitě projev solidarity se Zubíkem,“ přemítá Klárka. „Jen si to představ, jak sedíš ve vězení, odsouzený na devět let a dostáváš jídlo jenom špehýrkou. A pak tě propustí za dobré chování.“ Památka místního hrdiny je ostatně přítomná i ve výlohách nádražky. Silueta hokejisty jasně ukazuje, jak se na Vsetíně ve zlatých devadesátkách rozdávala radost.
Víc nám o tom ostatně brzy poví Michal, kterému se vybil počítač, a tak to musel chtě nechtě v práci zatáhnout dřív. Nejprve nás počastuje historkami ze vsetínského pochodu hokejových fanoušků v roce 1991 a pak již nevratně určí i svůj dnešní gastronomický směr větou „Já si dám hamburger.“
„A chcete ho ohřít?“ ptá se žena za pultem nářečím, které nám všem dosud zůstávalo utajeno. Vhodně použitým dialektem okecáš leccos, rozkvetlou plíseň na karbanátku však neodstraní ani mikrovlnné záření. „Tak si dej nějaké pečivo, to je tady vždycky čerstvé,“ povzbuzuje Klárka svého muže. A plesnivý byl ostatně jen jeden pokrm z pěti.
My zatím zkoušíme štěstí v loterii jiné. Jdeme do trafiky prošustrovat 100 Kč vyhraných na stírací los jménem Cash. Bůh by totiž nechtěl, aby umřel Johnny Cash. Country legendu za pade už bohužel nemají, musíme vzít zavděk Drahokamem a Kufrem peněz. Z kufru ani z Eiffelovky ale Zedníček nevyleze a místo drahokamů dolujeme zpod stříbrného potisku jenom brilianty, kapky, ovály a srdíčka. Neuděláš nic. Sice jsme za deset minut projeli na stíracích losech 80 korun, ale zase jsme z toho dokázali udělat teambuildingovou aktivitu. A Míša zatím zfutroval druhý, třetí i čtvrtý šáteček, které dostal výměnou za hambáč s koberečkem.
Tak ještě kafe na spravení? „Ale už je čtvrt, my za chvílu zavíráme,“ objevuje se na tváři prodavačky první mráček. „Nebojte, my to stihnem,“ ujišťujeme paní a objednáváme dva turky do skleničky. Škoda, že za chvíli z nich je už jen jeden. Rozbitá sklenička, opařená noha, kafe v bílých teniskách. Aspoň že nebylo studené, když už nevím, jak chutnalo. Můžu si přát víc? Vlastně jo, za pětikorunu se jít umýt na záchod na druhé straně nádražní haly.
Než se vrátím, už je podlaha vytřená a hodiny pod veverkou nemilosrdně ukazují půl šesté. Je na čase se rozloučit s nádražkou i paní prodavačkou. Říkala sice na shledanou, ale určitě myslela sbohem.
Atmosféra: Just Like Mama Used To Make It
Obsluha: * * * *
Pivo: * * * *
Režná: * * * * *
Jídlo: * * *
Hajzlíky: * * *
Tam musím zajít, protože kde jinde bych mohl slyšet na otázku: “Kolik je hodin?” odpověď: “veverka”?