Na Dráze v Jaroměři: první ospalé dojmy

Výpravy realizované na poslední chvíli zpravidla dopadají buď nebývale zdařile, nebo také katastrofálně. Krátký výlet na lesní sešlost Ars Poetica patřil mezi první možnost, a to i proto, že jsme si dlouhou cestu do Dvora Králové nad Labem zpestřili krátkým setrváním v jaroměřské nádražce. Jak jsem po provětrání vágusího archivu zjistil, nádražní restaurace v Jaroměři nikomu není žádným tajemstvím, přesto se rád podělím o těch několik poznatků a dojmů z vlastní krátké návštěvy.

Při příjezdu do Jaroměře jsem si cestu krátil úvahami, jestli směřuji do města jaroměřského pivního sýru. Z těchto lichých reflexí (jde totiž o jarošovský pivní sýr) mě vytrhl pohled na nádražku a radostné zjištění, že se jedno přestupní pivo stihne. Restaurace Na Dráze se už zdálky chlubila celodenní teplou stravou i možným pořádáním oslav, hostin či večírků. Nedůvěru ve mě vzbudilo jen rozsáhlé, ale evidentně již nefungující hladové okno – dříve prý nabízející pestrý sortiment chlebíčků, uzenin i cukrovinek. Restaurace se ovšem zjevně stále držela, a tak nebylo o čem rozhodovat a ihned jsme se jali hledat cestu dovnitř. Dveře z perónu se nám při pohledu zvenčí zvládly dokonale skrýt, a tak jsme vstoupili druhým vchodem, který vede z dlouhé chodby v interiéru budovy nádraží. Při průchodu čekárnou oko potěšil pouťový automat na “losování” plyšáků. Útroby lokálu nepřekvapily, neurazily. Dřevo, čisté stoly a lavice, několik oddělených boxů, přítmí, obligátní diskorádio, jemný kouř, televize a pár osamělých poutníků/štamgastů. Na horké páteční odpoledne poněkud mrtvá atmosféra. Jaké bylo naše potěšení, když jsme po usazení zjistili, že zde sousedíme s naším oblíbeným spolucestujícím v zeleném, rybářsko-vojenském úboru, který s námi sdílel vagón již z Prahy. Bylo jasné, že jsme nezvolili zcela špatně, ačkoli celkový genius loci místa byl utlumen sterilitou a zbytečnou novostí prostředí.

Objednali jsme pivo, ucházející Starobrno. Na lístku ještě figuroval Zlatopramen, k jehož ochutnání jsem ale nenašel odvahu. Výčepní nápoje doručila záhy, my je však rovněž záhy museli vypít. Do hlav se nám totiž vkradl neblahý stín podezření, že navazující vlak stíháme jen tak tak. Škoda, že v místnosti scházela tabule s hodinami a odjezdy vlaků. Opustili jsme tak lokál, jen abychom zjistili, že onen spoj jede až za půl hodiny. Utrpěla tím ale naše čest a necítili jsme se hodni návratu k výčepu, tedy jsme se vydali prozkoumat taje a diskutabilní krásy Jaroměře. Návštěva tak zůstává bez náležitého zhodnocení toalet i gastronomie podniku Na Dráze. Jelikož se však zdá, že jeho úpadek v budoucnu nehrozí, je tato lokace otevřena dalším výpravám a dobrodružstvím, které report uvedou na pravou míru. Zatím alespoň obrazem.