Znáte to. Vytopí vás soused seshora a na stropě v koupelně máte žlutý flek jak z hororu. Přetřete to primalexem, jednou, dvakrát, potřetí, ale flek po čase zase vyleze na povrch. Na jednom ostravském náměstí se takhle pořád nemohli zbavit nápisu Reinhard Heydrich-Platz. S lidma a jejich fleky na duši je to taky tak. A podobnou dynamiku jde v trochu přenesené podobě vidět i v nedávno zrekonstruované nádražce v Lysé nad Labem.
Ale abychom nepředbíhali… Když máte namířeno do Lysé, můžete taky skončit už ve Vysočanech. Vlak se z Masarykova nádraží nestihl ani rozjet, aby se vzápětí pokazil a vyplivnul nás jako trosečníky na vysočanském nádraží. V 8 ráno to není úplně příjemné místo. Nádražka otevírá až v devět, a tak jsme zkusili hladové okénko nad nádražními katakombami. Za pultem seděl smutný muž, který na NPho entuziastický výkřik „Máte piva?!“ odvětil mrazivým „Alkohol nemám.“ Nebylo to přijemné přivítání, ale na druhou stranu, když trávíte každou šichtu ve sklepní trafice ve Vysočanech, je pochopitelné, že se z vás časem stane lidská grumpy cat.
Po prohlídce tunelů („Tady mě fotili při rozhovoru pro Maxim,“ přihřál si mediální polívčičku NP) a studiu zajímavého psaného dialogu „Šukám ti mámu!“ – „Aspoň jí nevyschne…“ jsme tedy museli vyrazit do blízkého supermarketu Norma a občerstvit se teplým diskontním pivem Oberbrauer a halucinogenními bonbónky se Čtyřlístkem na obalu. Při dobíhání na vlak NP ještě rychle zalomil pivo v čerstvě otevřené nádražce dekorované obludnou plastikou vepře (na pořádnou recenzi si necháme čas jindy) a pak už jsme se konečně mohli vykopat do Lysé.
Vlak se provinul čelákovickou kolonií Jiřina pojmenovanou po slavné české herečce, která nikdy nebyla mladá, a pak už nás vyplivnul na nádraží. Těžko říct, zda bylo plné náhodného seskupení lidí, nebo šlo o uměleckou instalaci, ale v každém případě všichni vypadali jako komparz z filmů Akiho Kaurismäkiho.
Jde se tedy do nádražky. Ano, do té nádražky, která byla ještě před pěti lety proslulá obědy do padesáti korun a kuchařem, jemuž pro jeho kouzla s hotovkami nejbližší okolí důvěrně přezdívalo Chemik. Jenže tentokrát je všechno jinak. „Jsou podniky, které jsou sice škaredé, ale útulné a s atmosférou. Pak jsou podniky, které jsou sice hezké, ale sterilní. No a pak je tahle nádražka,“ glosuje Bára a celkem přesně vystihuje ducha prostoru, který byl v rámci rekonstrukce vymalován do pleťových odstínů a doplěn o obdobně vyblitý nábytek a promomateriály nymburského pivovaru s nešťastně se tvářícím Hrabalem. Mají tu sice lustry z Ikea, nicméně podnikem se stále táhne lehký smrad hajzlu a u Blesku a třetího piva tu zrovna snídá místní tichý pouliční zevl. Takže tolik k metafoře z úvodu.
Nádražkou z rádia vyje Tomáš Klus a Matoušovi začínají jeho ezoterické vibrace lézt na mozek. „Dobrá nádražka se pozná tak, že tam jsou dobří lidé,“ filozofuje. Lidé, natož dobří, zde však o půl desáté ráno nesedí. „To je ta trajektorie české popkultury, kdy se po dosažení fejmu dáš na esoteriku,“ pokračuje náš intelektuál v rozumech. „Prošel si tím Landa i Dušek…“
„No a pak je ještě level Čechomor. To začínáš na esoterice a končíš v Kauflandu,“ dodává NP. „Ale všichni jsou to stejně ezo-nácci!“ zní kolektivní konsenzus.
„Tak ve srovnání s Ukrajinou jsme na tom ještě dobře…“ pokoušíme se v rámci zachování duševního zdraví najít někoho, kdo je na tom hůř než my.
„Ukrajina je ale evropské Kongo!“ zakončuje Betla náš kulturně-historický exkurz.
S jídlem je to v tuhle denní dobu bída. Menü avizuje topinku jako jediný teplý pokrm. Topinka ale pochopitelně došla, a tak k snídani tragicky žvýkáme nakládaný hermelín s pečivem z klasického plastového košíčku. „Hmm, bagetka…“ nenechává si svou nově nabytou ezo-pohodu rozhodit Matouš a přehrabuje se v rohlících. Ze stěny na nás útrpně shlíží barvotiskový Hrabal a svým výrazem dává najevo, že nymburské pivo bylo i za jeho časů pěkná břečka.
Balíme tedy radši kufry a běžíme na vlak do Čelákovic. Za námi zůstává béžové peklo, vyjedené košíčky a přišpendlený Hrabal. „Za co, pane Bože, za co, nechals nás se napálit? Za co, pane Bože, za co?“ hraje mu k neutěšenému výhledu bitevní zpěv ezonácků…
