Rokycany: Už přijíždí poslední kovboj

27 Dub

Pokrok nezastavíš, a nová doba přichází i do nádražek. Tak třeba Rokycany. Mohl bych začít dlouhým rozkladem o tom, jak to v tamní nádražce vypadá, kudy se jde na hajzlík a co tam vaří, ale i tady už za nás práci zastanou stroje. Nádražka v Rokycanech má totiž nejenom své webové stránky, ale dokonce online virtuální prohlídku v mapách Google. Pokud tedy zrovna nemáte cestu kolem, můžete nahlédnout alespoň digitálně.

Já se na tamní nádraží dokodrcal uprostřed kalného lednového odpoledne, kdy mrzlo až praštělo a v pustých ulicích západočeského maloměsta začínal vítr prohánět hryzavý sníh. Po chvíli rozhlížení v nevlídně zářivkové nádražní hale se v jedné z postranních chodeb vylouply nenápadné dveře do nádražky a z nich se rozlila nálož hřejivé pohody jak z adventního koncertu České televize. Tabule avizovala menu nabité obstojnými hotovkami i minutkami (mimochodem, má tohle půvabné dělení hospodských jídel nějaký mezinárodní ekvivalent?), ale z jinak milé obsluhy obratem vypadlo, že kuchyně je již vyjedena a musím vzít zavděk česnečkou.

Lahodná kombinace masoxu, brambor, roztopeného eidamu, česneku a slušného piva by sama o sobě stačila jako základ příjemného večera, ale to hlavní mělo teprve přijít. Do výčepu se začali pomalu trousit postarší pánové v maskáčích s družkami v kožených vestičkách s třásněmi, po chvíli dorazil i místní klon kolonela Sanderse a když začali někteří ze štamgastů ladit banja, bylo jasno – kromě polívky budu poctěn i kusem poctivého country.

Zpívaná kapely Když se sejdem rychle nabrala takové obrátky, že se z kómatu probral i místní alkáč dosud snící s hlavou na baru a začal se potácet do rytmu. Fláky Michala Tučného totiž spolehlivě rozeženou delirium i životní chmury všeho druhu. Když přijíždí poslední kovboj a všichni už jsou v Mexiku, za okny vlaky rozrážejí sněhovou vánici, psi pospávají pod nohama a servírka běhá s náručí půllitrů jako Dan Nekonečný s ananasy, svět se alespoň na chvíli zdá být docela fajn místem k životu.

„Jen kdyby tu nebyl ten zkurvený schod,“ glosoval jediný zádrhel tohohle podniku vedle sedící štamgast, načež jeho slova podtrhl roztančený notorik a vyletěl ze dveří nádražky hubou napřed. I já usoudil, že je čas vyběhnout na vlak, ale dozvuky nenadálého táboráku se za mnou nesly až na perón. Vůbec mi nevadí, že nos jak bambulku máš, ani já nejsem žádný ideál. A s nádražkou v Rokycanech se to má podobně.

Comments are closed.