Kdesi na dalekém severu se nachází víska zvaná Chrastava. Jednou za čas zde zavane mladá kultura – to když místní mládež pořádá veselý festival zapadlých, leč cílevědomých kapel ve vybetonkovaném prostoru chrastavského koupáku. Také se tu často přestupuje. Ale hlavní dominantou tohoto sídla je jisté zařízení nalézající se na nádraží. Ano, chrastavská nádražka je vyhlášená. Předcházejí ji jak zkazky spokojených strávníků, tak reklamní tabule vyvěšená hluboko ve městě.
Její věhlas spolehlivě funguje i na větší vzdálenosti, a tak láká i nás. Trojčlenná expedice se tedy jednoho parného poledne zpoceně kýbluje z vlaku a záhy upíná vítězné pohledy na tuto chloubu Chrastavy, která je zaplaťpámbu otevřena. Vítá nás prosvětlený vkusný lokál oplývající dřevem, parožím, několika štamgasty a svojskou paní výčepní. A také vůní oběda. Naše zraky se proto hned upínají k jídeláku, který se chlubí bohatou nabídkou pokrmů, vše za 65 vočí. Po dlouhém váhání a spekulacích se odhodláváme zeptat, co se to skrývá pod nom de guerre „smažený květákový granát“.
„To je květák obalený v mletém masu,“ tajemně se tváří paní výčepní. Je rozhodnuto. Ke granátu si poroučíme Konráda, jehož cena nepřekračuje dvacku. Paní vedoucí nefunguje tužka, a tak se ji v dobromyslném žertu pokoušíme ukecat, aby nám prostě přinesla piva zadarmo.
„Proč jsem vám to pivo nosila?“ láteří, když po pěti minutách vidí upitou sotva třetinu sklenice. „Jste si měla dát malé. Já to tady chladím a vy vůbec nepijete.“ kárá přepivenou Báru, Kdepak chlapci, ti již dostávají další půllitr a ještě ani nestihli dopít předchozí. Kvitujeme, že jde o solidní podnik, který si v ničem nezadá s dejvickou nádražkou v její zlaté éře. Aby výčepní dodala svým slovům a výtkám důraz, zesiluje nám rádio, z nějž právě burácí Aleš Brichta. Jeho Sirael v nás probouzí hříšné myšlenky, že bychom si snad založili vlastní pivovar s názvem Brichtář.
Samotná výzdoba restaurace je zcela unikátní: od porcelánového kanoisty přes historickou sbírku bruslí, kulečníkový stůl s plánkem Chrastavy (nádražka na něm samozřejmě nechybí) až po obraz krajinky, umně nainstalovaný na věšácích – zřejmě podle hesla „řemeslo předchází umění“. Z celé výzdoby nás však nejvíce zajímají dvě uhlokresby, které se vyjímají na čestném místě ve výklenku.
„To jsou štamgasti, co sem chodí chlastat už od patnácti let,“ vysvětluje paní výčepní zvesela. Pak se však zachmuří: „A tenhle napravo si tři týdny zpátky hodil šňůru. Dlužil 200 tisíc a šla na něj exekuce.“ Osud tohoto nešťastníka však na nás nevrhá stín příliš dlouho, neboť řeč se stáčí zpět k vlajkovému pokrmu lokálu. „Tak si dejte tady ten květákový granát,“ doporučuje výčepní babičce opodál – a nám je jasné, že jídlo jsme si dnes vybrali správně.
Už už přemýšlíme nad tím, že zaplatíme a půjdeme, když vtom nám o stůl zaduní další plný půllitr. „Já to valím, já se neptám,“ vysvětluje šenkýřka se suverénním výrazem. „Budu vám to nosit, dokud neřeknete dost.“ A my tedy zatím raději mlčíme.
Zatímco mlčíme, vyprávění paní vedoucí pokračuje: „Jsem tady už od 2. dubna 1982. I s maminkou, která tu dodnes vaří. Je jí 77 let.“ Zdá se, že květákový granát tu má silnou tradici. „Dřív jsme mívali otevíračku do devíti. V pátek a v sobotu do dvou do rána,“ rozplývá se paní výčepní. „Ale za poslední roky se klientela změnila. Dneska má každý pivař sezení na zahradě a do hospody se mu nechce,“ pohoršuje se nad kulturou grilování, jejíž kouzlo zatím zůstalo ukryto i nám.
„Ale v Chrastavě jinak moc hospod není, nebo jo?“ ptáme se bláhově. „V Chrastavě? Tady je nádraží dole, u Badyho v Lipové, v andělohorské je u Marušky, asi dvě stě metrů odsud je Komín, pak je za řekou Soptík, na náměstí je Glorie, Laura, vedle je Satelit a naproti u nějakýho papouška, na sídlišti je U Plaváčka a pak je ještě taková pizzerie,“ chrlí ze sebe hospodská zeměpisné názvy rychleji než Ladislav Vodička. „A to jich ještě deset zkrachovalo. Za komára tu bylo pět stálých hospod a potom jich bylo pětadvacet. Některé se udržely, některé ne.“ Je patrné, že chrastavská nádražka slouží jako vstupní brána do universa chrastavských lokálů a pocestnému se přitom dostane i fundovaného iniciačního výkladu.
Po několikátém pivu již rozhodujeme, že je čas příliv korbelů utnout a s těžkým srdcem tak i činíme. Abychom si však tento zapomenutý ráj a blažený stav zvěčnili, žádáme paní výčepní ještě o poslední laskavost. „Mohu Vás poprosit o společnou fotografii?“ ptá se Hochficht s noblesou Marka Ebena. „Ano, samozřejmě. Ale nejdřív vyfotím já vás,“ odpovídá hostinská. Profesionálka každým coulem. A tak se odebíráme z Chrastavy výsostně spokojení, vybaveni momentkami nás, paní výčepní i onoho pověstného granátu.