„Nechápu pointu vašeho dotazu,“ ozývá se ze sluchátka zastřený hlas. A to jsme se jen pokoušeli telefonicky zjistit, zda má nádražka v Dřísech po prodlouženém víkendu otevřeno. „Doufám, že hostinský není ozbrojen,“ shrnuje naše obavy Míša, když náš vlak konečně zastaví na velkém, leč opuštěném nádraží mezi Brandýsem a Všetaty. Výstup na perón je tentokrát skutečným krokem do neznáma.
Nádražka v Dřísech, pravým jménem Kóta 172, je pro obyvatele Prahy těžko uchopitelným a dosažitelným fenoménem. Otevřeno má od 16:00 do 22:00, a chcete-li zde přerušit jízdu, další vlak ve vašem směru jede v tuto večerní dobu až za dvě hodiny. „Když jsem tam posledně lačně nakukovala, byly snad v hospodě vyskládané nějaké pytle,“ naznačuje Míša další indicii, která poukazuje na militantní založení hostinského.
Pytle v hospodě skutečně jsou. A naplněné pískem, aby se za nimi člověk ukryl v případě střelby. Aby vás na Kótě 172 nepřítel nenašel tak snadno, jsou zde také stěny potaženy maskovací sítí. A netradiční ozdobu nalezneme i na pípě. „Tu dýni si musím ukrást domů!“ výská už ode dveří NP s vidinou netradiční trofeje i prázdné ledničky…
Celou recenzi najdete v naší nové knize o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!
