„Prosímvás, je ve Frenštátě nějaká nádražka?“ zoufale se tážeme paní průvodčí poté, co zjistíme, že stánek ve Veřovicích má otevřeno jen v letní sezóně. „Jo, takový bufet pod nádražím tam je. Ale tam bych radši nechodila,“ rozpačitě odpovídá žena s kleštěmi. Zažít něco, co jsme nikdy ani zažít nechtěli? Lepší doporučení si nemůžeme přát.
„Héééj, to je husté typo!“ huláká NP na celé frenštátské nádraží, ještě než vystoupíme z vlaku, a hned začíná šplhat po mobiliáři místní čekárny, aby pořídil co nejlepší fotky. „Točí Klášter, Radegast a vařonku. Nevím, co to je, ale ten název se mi líbí,“ vrací se mezitím z výzvěd Ondra. „Cože? Vařonku?“ jásá zbytek výpravy, nechává čekárnu čekárnou i Ondru Ondrou a hrne se do boudy před frenštátským nádražím.
Nápis Zákaz vstupu nezaměstnaným osobám nás neodradí. Naopak, probouzí ta největší očekávání. Je pondělní poledne a NP už obdržel druhý telefonát z práce. „Tady jsou jako hodiny, co se jmenujou Descartes?“ podivuje se Ondra, když zasedá ke stolku s třípatrovým jídlonosičem a výhledem na společenské dění v bufetu. Na připíchlé cedulce stojí, že Toník M. do února nepřijde, tak je snad místo volné.
„Dám si nějaké nealko, třeba džus s vodou,“ praví Klárka, zatímco hoši lámou prvního radegasta.
„Džus nemám,“ odpovídá paní vedoucí suše.
„Tak si dej režnou s vodou,“ šprýmují hoši od piva.
„A jakou máte tu vařonku?“
„Rumovou, režnou a míchanou. Dejte si míchanou, můj osobní tip, ta zahřeje a zároveň osvěží,” říká s přirozeností Vlasty Plamínka z EZO.TV paní od pultu.
„Tak my si dáme od každé jednu,“ rozhodujeme se po krátké poradě a přejeme si, aby výčepní čarovat nikdy nepřestala.
„Jako každý?“
„Ne, jako dohromady.“
Celou recenzi najdete v naší nové knize o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!