Bezděz: Jezdil Mácha tágem?

31 Srp

Druhá pámbůprdel v rámci letního pop-upu byla ukrytá v nádru na Bezdězu. Nádražka tak trochu uprostřed nietzscheho, jsem se divil, že tam vůbec je. Má jenom jeden stůl, protože prý jinak by si museli pořídit genderově oddělené záchody, a tak po té, co tam začala rýpat jakási sousedka a hledat problémy, snížili počet stolů na 1. Také museli zrušit pípu a nahradit ji svijanským lahvovým.

Sousedka stihla svým působením uzavřít ještě vedlejší hospodu za rohem a poté se odstěhovala, neboť jí nezbývalo než začít být nespokojena alespoň s vlastním bydlením, jinak by konečně musela přijít na to, že je celou dobu nespokojena sama se sebou, a tak se snad blýská na lepší časy.

Po pravdě záchody jsem nakonec nenašel vůbec žádné. Vnitřní výzdobě vévodí kýčovitá dřevořezbomalba jásavých barev, vyobrazující jelena s nepochopitelně 3,5 m vysokým létavým dravcem, kterou tam dle legendy výčepního nadšeně nainstalovali donaldi trampové. Venku se pozornosti dožaduje vícebarevný, LEDkový blikající nápis „BISTRO“ s kudrlinkami, pričemž mazaně svítí už jenom ty kudrlinky, a lístek s hrubkou v položce ENERGI DRINK. Ten tedy nesvítí, ač by mohl, ten pouze je, taktéž s inzerovanou nabídkou ochucených vod, v jejichž objednání mě ovšem zarazila neviditelná ruka alkoholismu. Já jsem spokojen.

Nepochopil jsem, kdo měl vlastně směnu za barem, přišlo mi, že všichni přítomní, kteří měli zároveň savou směnu u onoho jediného stolu, který byl tím pádem lahváči opevněným zákopem štamgastů a návštěvníkovi náhodnému tudíž vlastně zapovězen, pokud by se ovšem neodhodlal k přijímacím rituálům, jejichž úkony by mohly při řádném provádění teoreticky pohltit i několik dní.

I tak jsme stihli dostat vynadáno za nepoužití popelníku, zasvěcená moudra o Európské Unii v rámci rurálního folklóru pochopitelně proběhla též, a report o lokálních varnách Bezdězského speedu a s nimi spojených policejních zásazích poslední doby zvládl naše srdce jak potěšit, tak i poklamat až zklamat. Nakonec přijela jako červená třešnička na dortu vínová Škoda Felicie s mohutným nápisem „Johny“, pravděpodobně místní taxislužba „Šiška“, kterou v bistru inzerují na dveřích papírem A4 tištěným domácí tiskárnou, zastavila přímo před stolem u kolejiště, z útrob automobilu vypadla rodinka, u jejíchž členů šlo těžko určit, jestli právě umírají, nebo jsou mocně nakaleni, a zdali je víc táta, nebo máma. Začali se potácet kolem v nějaké nepochopitelné činnosti, jejíž smysl nám zůstal utajen, ale vzhledem k jejich stavu to vypadalo tuze, tuze namáhavě, zatímco výfuk vozidla, které zapomněli odstavit, spokojeně vyplňoval plynoucí minuty chrlením zplodin do piva.

Je to tam super! A tak sbohem a na hlavu šáteček, neboť slunce odporně smažilo jako otevřená kremační pec, lahváče na cestu na – jak nás o správné výslovnosti zasvěceně poučili místní – BěsDěs za rohem. Neboť nástěnná mapa před nádražkou ukazující cestu měla jako obvykle vyškrábanou nádražku a Bezděz do bílé prázdnoty, byli jsme poněkud ztraceni a při učené spekulaci, že asi chodí tolik turistů, až vymažou ukazováním hrad z mapy, jsme byli jedním z výčepních štamgastů opraveni, že to prý „ti kazimrdi dělaj‘ schválně“.

Na žádost společníků musím vyzdvihnout další filipiku lety zocelené paní výčepní štamgastové, která se týkala oné zavilé sousedky-sabotérky, šišky a údajně nejpohlednějšího výčepního štamgasta. Dozvěděli jsme se, že pán paní nedal, paní v neukojení hygienu povolala a za to si zaslouží zasunout šišku v mateřskou hlubinu, ve spravedlivém trestu. Inu uvidíme, jak se bude otáčet kolo osudu, ovšem pod Bezdězem se otáčelo kolo kolotočářovo, nádru tak konkurujíc na parkuru v podhradí vyprdeleným vertikálním, monumentálním kolotočem modré barvy, s podstavou připomínající pyramidu iluminátů.

Kolotočářské hity od Dachau Mivida – Michala Davida zvýšily průtok alkoholu našimi organismy v obranné reakci na tuto zábavu, vedle kolotoče byl koneckonců stánek, jemuž zrovna vypli ve vesnici přivod elektřiny, již poněkolikáté ten den, a bylo tak třeba vypít nachlazená piva, než zteplají. Kolem probíhala výstava živých létavých dravců, ptáci to byli mocní, škoda, že neodnesli ten kolotoč, nebo alespoň nenaklovali svému majiteli, sokolníkovi, který v sobě, kvůli mému protislunečnímu šátku přes hlavu z Ramalláhu, aktivoval podomního prodejce zobanovitých predátorů do Saúdskoarabského království, kde je u monarchů sokolnictví oblíbenou zábavou.

Sokolník ptáky vnucoval i přes na šatstvu jasně deklarovanou náklonost k milicím Fronty Osvobození Zvířat, pták Noh ho neodnesl a nehodil ze skály, a tak jsme se raději posilněni hněvem a pitíčkem vydali na kopec, těšit se majestátnímu tichu středověké památky. Hrobužel tragické nápěvy Davidovy, v tu chvíli střídány obligátními litaniemi Turbulencovými, bylo slyšet až nahoru k vežičkám debilního hradu, který už byl po našem příchodu pochopitelně zavřený, a proto je to hrad debilní. Přitom mi přišlo, že jsme na tuto túru vstávali poměrně brzy, akorát pán býček nám stavěl celý den do cesty zdlouhavá pokušení, a to v hojném počtu. Kovová vrata hradu odradila od dobývání i husity, takže se nám je nepodařilo vyvrátit ani omylem.

A pak už nic moc nevím, neboť pod hradem nás místní v dalším, náhle zjeveném občerstvení opili grappou, kterou nalévali zdarma, což v mém případě znamená hodně, změnil jsem se v monstrum, zdrhnul nám poslední vlak, a tak jsem poprvé v životě jel ze zříceniny hradu, symbolu divočiny, času blízkosti člověka přírodě a oproštění se od shonu moderní doby, taxíkem. Návrh nocovat jako Mácha pod hradbami, v našem případě v objeveném stavebním příbytku z lešení a fošen od malty, který stál na hradbách nad propastí lanovky, a místo spacáku použít palestinský šátek, se tváří v tvář mrazivému srpnovému měsíci nesetkal s pochopením. Měsíc hrozil jistě blizardem, taxislužba se nejmenovala Šiška, ale Ali, částka za mnohakilometrovou cestu do nejbližšího města s ubytováním a ranními spoji byla jak za džihád, následný boro v Mladé Boleslavi příkladný, na několika místech nám už asi nenalijou, snad nás taky nehledají, ale o tom vlastně nic nevím, a to s tím nožem vynechám.

Probrali jsme se hanebně ve službě placeného bydlení hogofogo kdesi u náměstí, v decentně zdemolovaném hotelovém pokoji, všechno od krve, v místnosti z neznámých důvodů natahaný perský koberce z chodby, kýčovitý obrazy výzdoby obráceny vzhůru nohama jako po rovnání křížů v kostele, a mám modřinu nad vokem, tak nevím, ale prý jsem se s výhrůžkou dožadoval na recepci adresy kuchaře, pro případ trestné výpravy, kdyby neuvařil snídani dle mých, tou dobou asi poměrně militantních, představ. Jaká ostuda. Snídani, kterou jsem pochopitelně k ještě větší hanbě zaspal.

Prej Máchovy večery na Bezdězu – všichni víme, že tam Mácha chodil pěšky, ale zajímalo by mě, a o čemž už se nepíše, jestli zpátky taky náhodou nejezdil tágem.

— #pambuprdel tudíž už na Bezdězu nehledejte. —

Yarrdesh

Comments are closed.