Představte si, že jste na kamarádově svatbě a během večera se vaší skupině podaří vypít celý minipivovar. Představte si ty noční hororové scény: sléváte dohromady nedopité chcanky kdysi dobrého lobečského a ještě mlsně koukáte po sousedovi, který měl to štěstí a v nedopitých pivech neměl vajgla. A pak přišla na řadu oblíbená fermež, následovaly výtržnosti… a už je tu ráno. Takže dobré ráno!
Z pivovaru Lobeč se v kocovině vydáte pěšky do Mšena a odtud pak vlakem na Mělník. Jenže zkuste si žít kolem poledního v neděli na Mělníku! Je vedro a všechny živnosti jsou zavřené. Nikde ani noha. Jen prach, asfalt, smrad, zmar a za plotem štěká pes. Alespoň kolem nádraží. Proto vás překvapí, že kousek od něj zde spatříte nečekaný podnik – bufet Na Vlakáči. A hned zpychnete a říkáte si: „Jen aby tam ty kurvy neměly Gambrinus, Krušky nebo Starouška!“
Otevřete dveře, vlezete dovnitř – a všechno je jinak. Zíráte do soukromého obýváku, v němž se nějaká důchodkyně povaluje na gauči u domácího kina. Dávají něco na způsob AZ kvízu. To vás zaujme. Jenomže zpoza baru se vynoří další žena a spustí: „Co si to dovolujete? Vypadněte ven! Ven, ven, vypadněte!“
A tak se omluvíte (není to nic platno) a jdete do hajzlu. Na záda vám ještě po sto metrech bubnují vzteklé a spravedlivé nadávky vyrušené obyvatelky nádražky. Nic dobrýho takhle žít, nic dobrýho takhle žít na Mělníku v neděli dopoledne u nádraží. A zároveň když ještě víte, že „nádražka“ na autobusáku má ještě zavřeno.
kpt. Exner