Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…

30 Říj

Kapitalismus je speciální druh svinstva. Když vám někdo dá v hospodě přes držku, víte, na čem jste. Když vás u toho ale přesvědčí, že si za to tak trochu můžete sami, a navíc vám pak dá lízátko a nové ponožky, nevíte, čí jste. Když na tyhle věci přijde řeč, většina lidí si představí zpocené hutníky, které odírá z kůže zlý magnát někde v Americe 30. let. Pak se zvednou, naklušou do práce ve svých startupech a luxusních kanclech s fairtrade kávou zdarma, a nechápou, že se nenápadně stávají obětí stejného triku.

Jeden příklad za všechny. Zjistili jsme, že se i v Česku rozmohli lidé, co si říkají happiness managers, tedy manažeři štěstí. Starají se o to, aby se zaměstnanci měli krásně, k práci přistupovali s nadšením a humorem, a hlavně se na to brzy nevykašlali. Krišňáci kapitalismu. Džihádisti powerpointových prezentací. Islámský stát na barikádách ze zátěžových koberců. Chvíli si nedáváte pozor, a přepadnou v kancelářské kuchyňce i vás.

A abychom tomu kapitalismu zase tolik nekřivdili, musíme dodat, že tihle lidé jsou nedílnou součástí všech moderních společností orientovaných na práci. Mezi dnešními manažery štěstí a kulturními referenty pořádajícími povinnou společnou zábavu na rekreacích za minulého režimu totiž taky moc rozdílů nenajdeme. Posuďte sami…

„V předvánočním shonu zastavil jednu uspěchanou kolegyni a přiměl ji hodinu meditovat. Jindy rozdal kolegům pastelky a nutil je malovat.“ Nebavíme se o roztomilém autistovi z oddělení technické podpory, ale o jakémsi Milanu Pavlíčkovi ze zoot.cz, který za tuhle manickou šikanu nejspíš bere desítky tisíc měsíčně. „Jsem zastánkyně toho, že optimismus je životní mindset, který se lze naučit. A jak říká Petr Ludwig, 90 % dlouhodobého štěstí není ovlivněno vnějším světem, ale způsobem, jakým mozek tento svět zpracovává,“ dodává k tomu Veronika Dubská, která na svůj denní chléb bouchá jako happiness managerka v O2. Pokud se vám nedaří měnit svět kolem sebe, můžete snadno změnit způsob, jakým o něm přemýšlíte. To je osvědčená životní rada, jejíž platnost by potvrdilo mnoho lidí od signatářů Anticharty až po Rudolfa Hösse.

Výmysly jako happiness management nejsou jen hloupé a otravné, ale také lidem podsouvají, že práce a produktivita jsou tím nejdůležitějším. Sugerují, že zaměstnání je tím hlavním, na co se máte v životě upínat. A pokud to tak necítíte, váš život není dostatečně kvalitní a oproti všem těm nadšeným kreativcům jste méněcenní, neschopní a líní loseři.

Princip bludného kruhu je v tom, že základní východisko manažerů štěstí je právě jedním z důvodů postupující celospolečenské frustrace. Každý by měl mít možnost uspořádat si život podle svého gusta a necítit se za to vinen. Proč by měla být hodnotnější životní náplní kariéra než seberealizace v rodině, v rámci nějakého koníčku nebo třeba v dobrovolnictví? Můžete přece mít obyčejnou práci, kterou nijak zvlášť neprožíváte, strávíte v ní jen nutnou dobu a většinu času pak prožijete třeba s rodinou. Nebo na rybách. Nebo v kapele, která sice zajímá jen vás a dalších 20 kámošů, ale všem dělá radost. Nebo sportováním. Nebo doučováním cigáňat… A můžete taky strávit 12 hodin denně dřinou v kanclu a může to být skvělý – pokud svoji práci milujete a baví vás, což se ale netýká každého.

Všechny tyhle možnosti jsou totiž rovnocenné, žádná z vás sama o sobě lepšího člověka neudělá. Práce – ve smyslu placeného zaměstnání – by neměla být jako životní náplň privilegována. Naopak by měla být v žebříčku hodnot upozaděna za mnohem důležitějšími věcmi. Neznamená to, že by se měli lidi bezcílně flákat, jen by bylo dobré – slovy happiness managerů – trochu proměnit mindset dnešní společnosti.

„Happiness je pro nás způsob, jak přirozeným a zábavným způsobem objevovat v lidech jejich potenciál, rozvíjet ho, a přispět tak k celkové spokojenosti firmy. Tento způsob práce s lidmi se nám osvědčuje při náboru nových lidí, talent managementu i vzdělávacích akcích, které pořádáme pro veřejnost,“ říká David Beška, obchodní ředitel vyhledávače Skrz.cz. Nejsme si jistí, co je to talent management, ale víme, že odpovídající výplata, dlouhá dovolená a možnost žít svůj život jako svéprávný člověk a nikoliv jako fakan ze školky rozvíjí celkovou spokojenost zaměstnance jako máloco jiného.

Možná by místo hry na štěstí stačilo zbavit lidi stresu v podobě přetěžování, nátlaku shora a strachu z vyhazovu, a naopak jim poskytnout něco, co už bylo dávno vynalezeno – práva zaměstnanců. K těm totiž kromě výše uvedeného patří i rozumná výpovědní lhůta včetně dostatečného odstupného, možnost organizovat se ve funkčních odborech (jestlipak ve firmách, které tak nutně potřebují happiness managery, nějaké mají?) a především pocit smysluplnosti z vykonávané činnosti a možnost co nejvíce spolurozhodovat o tom, jak se svojí prací a pracovním časem naložíte.

Prostřídat kancelářskou šichtu meditací, ping-pongem, zpíváním, jógou a dobrůtkami od baru je určitě povznášející. Navíc ještě pod vedením někoho, koho za to váš šéf platí. Co na tom, že na mocenském vztahu bosse a nádeníka se tu moc nemění. Hlavně, že jsou sedací pytle měkoučké a statistiky produktivity i dividendy akcionářů utěšeně rostou. Kdesi se ztrácí fakt, že prokazatelně nejšťastnější lidé jsou ti, kteří v práci tráví času co nejméně. Běžný personalista to jistě tuší, manažer štěstí možná nikoliv. Uvědomit by si to mohli lidé jako Michal Šrajer, chief of happiness officer (!) v Avastu, který tvrdí: „Přijde mi, že je to to nejdůležitější na světě. Práce je přece po spánku druhá nejčastější činnost v životě.“ Pak by k nim totiž štěstí našlo cestu tak nějak samo a zcela přirozeně. A pokud ne, mohli bychom se zatím všichni šábnout o jejich plat.

Matouš, Betla

Comments are closed.