V zajetí štěstěny

9 Lis

Když jsme nedávno zveřejnili zamyšlení o takzvaných manažerech štěstí, tušili jsme, že vyvolá bohaté ohlasy. A skutečně! Například: „To je článek vytaženej z prdele, totálně nepodloženej jakoukoli znalostí, demagogickej a i zoufale nevtipnej.“ A protože našim milým čtenářům nasloucháme, oslovili jsme ty, kteří mají s happiness lidičkami bohaté osobní zkušenosti. A hned první reakce předčila naše očekávání…

Měla jsem to štěstí a s manažerem štěstí jsem se setkala osobně ve své předchozí – a zatím poslední – práci v korporátu. Jak brzy pochopíte, být manažerem štěstí může být v některých zlomových okamžicích firmy dost frustrující a do značné míry schizofrenní pracovní pozice, ať jsou za to prachy jakýkoliv.

Pracovala jsem pro korporát XY přesně čtyři roky na pozici, která zahrnovala marketing, PR a social media (jazykem personalistů jsem byla „start-up guru“). Proto když začala mít firma zhruba před rokem problémy s financováním a nenápadně začala propouštět zbytečné lidi, zůstávala jsem v klidu – beze mě se přece česká pobočka neobejde, to to rovnou můžou zavřít, ne? A navíc, mám českej plat, to spíš vyhodí mou německou nebo francouzskou kolegyni, sečteno podtrženo: jsem v suchu.

No, takže mě letos v září vykopli a se mnou všechny zahraniční kolegyně na stejné pozici. Prachy došly. Tuto mikro sondu do tvrdého start-up života nepíšu, abych se snad politovala, ale skvěle mi poslouží jako odrazový můstek – kolegyně „manažerka štěstí“ totiž propuštěna nebyla. Naopak, padl na ni nezávidění hodný úkol: když se všechno sere, hepy menežr má příležitost prokázat svoje skutečné schopnosti a vystresované kolegy proměnit v karmické a voňavé my little pony. Jinej kraj, jinej mrav – možná jí to jinde žerou, to ale nezná českou pobočku, která se s každým dalším dotazníčkem spokojenosti mění v hejtkomando, co nechceš potkat.

Nebohá hepy menežr se snaží, seč může, aby byli všichni šťastní, ale výsledek je, alespoň v našich podmínkách, zcela opačný. Čím víc hepy, tím víc na přesdržku. To je vám jí někdy až líto. Nad lítostí ale vždycky nakonec převáží fakt, že vás prostě sere ve všech možnejch směrech. Tady přináším výčet těch nejzásadnějších:

1) První co vás napadne a co vás naprosto ultimativně sere: Proč nevyhodí nejdřív manažera štěstí a až potom mě? S jistou dávkou sebelítosti se tážete, zda je její pozice opravdu potřebnější než ta vaše? No, objektivně… není!

2) Dále vás sere na letním fesťáku, kde se mají sejít všichni kolegové světa a společně se opít. Jenže když se všichni třesou o svoje hypotéky a lízingy, dá se očekávat, že se opijou spíš ze žalu než z radosti. Proto jich nakonec víc než půlka vůbec nedorazí, protože se radši opijou se svejma skutečnejma kamarádama a nebohá hepy menežr tam potom běhá jak šílená a rozdává vodní pistolky třicetiletejm lidem. Pár loajálních zoufalců tam na sebe stříká vodu, protože nejsme přece žádný konzervy a umíme se ještě parádně rozparádit. Nemusím snad dodávat, že česká pobočka se v této chvíli tiše modlí někde v koutě ke zpátečnímu letu.

3) Sere vás, když se rozhodne navštívit se svými osmi asistentkami vaši kancelář, aby se na vlastní oči přesvědčila, v jak nelidských podmínkách tady v Česku pracujete. Záchodu a umývárce dává jednu hvězdičku z pěti, protože to je tedy opravdu otřesné. Blbé je, že to je tak všechno, co se s hajzlama na Bubenské dá dělat, takže ta služebka za desetitisíce skutečně stála za to, a vy se opět přesvědčujete, jak je její pozice důležitá.

4) Sere vás svejma věčnejma dotazníkama spokojenosti, který jsou ale bohužel univerzální, tudíž je většina otázek stejně uzpůsobena pro centrální pobočku. Dotazy typu „Jak vám chutná v jídelně?“ musíte přeskakovat, protože zatímco oni se v dyzajnových kuchyňkách cpou lososem a pošírovanou hruškou, česká ofis se láduje smažákem v bufetu U Denisy a ještě si to sama cáluje. „Jak jste spokojeni s vlhkostí vzduchu v kanceláři?“ No hele co ti mam povídat, v létě tam radši nejsme vůbec a v zimě sedíme zabalený v dekách, přičemž po celý ten čas stejně všichni smrdíme jako bufet U Denisy. A vůbec nejvíc vás sere, když do průvodního dopisu píše, jak se to všechno pokusí napravit. A jak to jako udělá? Pošle Denisu na zkušenou k Jamie Oliverovi, aby se naučila jiný kulinářský postup, než je smažení? Asi těžko, že.

Zkrátka nic jednoduchýho dělat lidi ve firmě šťastné, zvláště pak takové věčně nespokojené nátury, jako jsme my. A tímto by se dalo toto téma smířlivě uzavřít spolu s konstatováním, že něčím se přece živit musí. Když tu vám najednou pípne mejl: „Jak se vám sedí na těch nových aerodynamických židlích?“ Bohužel žádnou odpověď typu: „Myslíte tu vypelichanou ikeáckou herku bez kolečka, ze který jste mě právě vyšoupli, vy děvky!?“ jsem v multiple choice nenašla.

Berča

Comments are closed.