Haridvár: A la carte

„Welcome Back!“ lákají zářivé čtyřbarevné nápisy na konci prvního nástupiště nádraží v Šivově městě. Uvítání je to příznačné: nádražní osvěžovna v Haridváru je po třech letech znovu v provozu.

Rekonstrukce? Tak trochu. Prostorná místnost ve tvaru písmene L je nově vymalovaná a umělohmotný nábytek sjednocen do jednoho stylu; nepořádek v rohu je nicméně stále stejný. K několika podstatným změnám však přesto došlo: výdejní okénko z kuchyně bylo zazděno a na jeho místě dnes najdeme malou Šivovu svatyni (himálajský velebůh ostatně vítá pocestné i na poněkud vybledlém obrázku hnedle u vchodu). Jídlo se nyní vydává po celé šířce místnosti. Nenechte se však oklamat nápisem self service, na talíř či tác vám naloží obsluha.

A copak naloží? Tekutinu jménem dip tea za 7 rupií každý rozumný strávník přeskočí, nechce-li být konftrontován s dalším gastronomickým průserem. Na opačném konci nápojového lístku překvapí zařazení bramborové paráthy mezi studené nápoje. Nevím, dál. Nabídka pokrmů se za ty roky nijak zásadně nezměnila: lidové jídlo v nabídce snídaní zůstalo, jen z 10 rupií podražilo na 15. Na stěnách sice visí i fotografie dalších perel indického fastfoodu neuvedených na jídelním lístku, v devět hodin večer ale nemá smysl dělat si jakékoli marné naděje. Možnosti jsou dvě: buďto standardní menu za 45 (radši ne), nebo thálí za 110 rupií, navíc vyšperkované francouzským přívlastkem.

Thálí à la carte sestávalo z rýže, čtyř čapátí, tradičně nedobrého dálu, poněkud šizeného čaná masálá, aluze na šáhí panír, rájty, nakládaného manga a pěti koleček okurky. Jíst se to dalo, ale z ceny 110 rupií bych možná trochu slevil. Můj celkový dojem je nicméně poněkud zkreslený tím, že jsem měl naspěch a nemohl si jídlo náležitě vychutnat. A především tím, že se mi jakýmsi záhadným způsobem podařilo vymáchat v červené omáčce celý rukáv od mikiny. Pochopitelně za vydatného posměchu dívek od vedlejšího stolu. Ještěže umyvadlo je pořád tam, co vždycky, tedy hned za rohem.

Rychlý dojem z obnovené haridvárské nádražky je tedy velmi pozitivní a dalším pocestným ji mohu vřele doporučit. Kdo by se přesto obával do lokálu vkročit, zoufat nemusí. V každém z rohů orientovaných na perón disponuje jedním bufetovým oknem, kde je možno zakoupit alespoň rychlé občerstvení na cestu – od tradičních severoindických smaženek až po bohatou nabídku balených sušenek. A to nejlepší nakonec: všech 17 vodovodních kohoutků v těsné blízkosti nádražky už zase teče. Bohdá, že žízní nezahyneme.