Lvov: Halucinace z podvýživy

25 Led

„Tady to vypadá, jako kdyby se na Vinohradech kdysi stalo něco fakt ošklivého,“ zněla jedna z prvních reakcí po našem příjezdu do Lvova. Jako kdybyste důvěrně známé realitě nastavili trochu pokřivené zrcadlo a pak zmateně mžourali, kde že jste se to vlastně ocitli. Město, které je tak trochu v Polsku i na Ukrajině, trochu na východě i západě, trochu v rozkladu a trochu v rozkvětu. A nic není tak, jak by mělo být, což se často projeví při objednávkách z pestrých menü místních vývařoven.

Nejhůř je na tom jako obvykle NP. Za celý výlet do Lvova se mu prakticky nepodařilo objednat jídlo nebo pití, které by zrovna v restauraci měli. Pokud vytoužený pokrm náhodou zrovna v kuchyni je, vždy na něj čeká aspoň o půl hodiny déle než ostatní. A když už ho potká takové štěstí, že celou jeho objednávku nejenže připraví, ale i obratem přinesou, má zrovna takovou kocovinu, že nedokáže nic pozřít. Třeba jako v místní bufetové síti Kaiser, která kombinuje malebný devadesátkový plast s rakouskouherskými dekoracemi a je ideálním místem na zajídání bolehlavu z laciné kmínové kořalky či míchaných nápojů s poetickými názvy jako „Sláva Ukrajině“ nebo „Smrt vrahům“.

Zatímco se zbytek zájezdu láduje zákusky či nakládaným sleděm, NP se zoufale vrtá v řídké soljance a marně zkouší rozpoznat nakrouhané vnitřnosti plovoucí v oranžovém vývaru. A to ještě netuší, že záhadným zvířecím částem ještě nějakou dobu neunikne. Posunutá lvovská realita se totiž projevuje i v tom, že Kolbenku tam nemají na vystrkově, ale hned uprostřed města. Po branči u Císaře jsme se proto celé dopoledne opájeli prohlídkou trhu s polostaženými králíky, vepřovými hlavami, záhadnou drůbeží i použitými kopačkami, kde bábušky propukaly v jásot pokaždé, když se náhodou podařilo nahodit osvětlení. Nakonec jsme z toho dostali zase hlad a zamířili k nádražce…

Majestátní lvovské nádraží se stylem i rozměry blíží národnímu muzeu a tak ho lze jen těžko minout. Interiér prošel nedávnou renovací, a tak se do nádražky jde hned přes dvě výstavní čekárny. Ta obyčejná pro druhou třídu disponuje stánkem s občerstvením, ta luxusní pro třídu první i kavárenským barem. My ale neomylně zamířili k majestátním dveřím, za kterými se skrývá místo vyhrazené jen pro státní návštěvy, mafiány, milovníky diska a profesionální recenzenty nádražek.

Otevírá nám starší pán, pro nějž je tahání za mosaznou kliku zřejmě jedinou pracovní náplní dne. „Takhle nějak si představuju, že vypadá Putinova pracovna,“ prohlašuje Matouš, když se rozhlédne kolem sebe. Interiér skutečně vypadá, jako by ho někdo vystřihl ze špatného amerického špionážního filmu: vysoký strop, masivní nábytek, zábradlí s balustrádami, pódium s disko koulí, a na galerii v prvním patře dokonce i VIP sektor s koženými sedačkami. V místnosti sice posedávají asi tři lidé, ale každý si dává svou soljanku nebo boršč u vlastního stolu a všichni vypadají osaměle.

„Tady lidi nečekají na vlak, ale na svůj život,“ odhaduje Betla, když podnapilý NP začne rozmotávat klubko teorií o fenoménu čekání. Své hosty očekává také dlouhý stůl u okna, na němž jeden z číšníků právě chystá slavnostní tabuli pro svatební hostinu či pohřeb. Prázdným sálem se celou dobu rozléhá bouchání špuntů, z rádia šumí ukropop a my zatím meditujeme o tom, zda a kde by bylo fajn mít svatbu v nádražce.

„Co je to šok? Asi zkratka pro čokoládu…“ přemítá Betla nad nekonečným jídelním lístkem, který se vyznačuje hlavně cenami uvedenými s přesností na jednu kopějku – což je obzvlášť paradoxní vzhledem k tomu, že ukrajinská hřivna má zhruba stejnou hodnotu jako česká koruna. Po zevrubném prozkoumání jídeláku všichni potupně přiznáváme, že mu vůbec nerozumíme, a objednáváme kávu a obstojný sernik.

A zatímco si ostatní ještě vychutnávají místní jihlavanku v kulisách zlatých tapet a rudého plyše, NP se vydává napřed, neboť jej konečně opustila kocovina a chce si zakoupit něco k jídlu. Překvapivě však ani nedojde do žádné z čekáren a místo toho zakotví hned ve stánku u vchodu do nádražky. Pivo nemají, poroučí si tedy aspoň obloženou housku za 25 hřiven a skládá poklony ženě za pultem s fešnou korunkou na hlavě. „To ne, mě nefoťte, já mám zlomenou ruku a rozcuchané vlasy,“ vytáčí se dáma skromně. „Vyfoťte si děvčata v čekárně, ty tu korunku nosí taky,“ přidává ještě dobrou radu na cestu, zamyká krám a odchází neznámo kam. Asi ví proč: nadměrná houska ukrývá pouze jeden plátek šunky, jeden plátek sýra a jeden lístek salátu. Není žádná luxusní nádražka, sernik ani pivo. Je jen zima, mráz a halucinace z podvýživy.

Comments are closed.