Kdyby koně měli ruce…

2 Dub

Na přelomu 19. a 20. století šílí celé Německo po koni jménem Chytrý Hans. Arabský hřebec dovezený z Ruska dokáže za kus mrkve vypočítat jakýkoli matematický příklad. Lidé jsou nadšení: Tak přece! Ti krásní a ušlechtilí tvorové jsou nadáni i rozumem! Není ostatně divu. Je to teprve pár let, co Charles Darwin definitivně prokázal, že člověk povstal z opice, a tak je teď v módě hledat u každého zvířete náznak lidské inteligence. A Chytrý Hans poklepáváním kopýtek nejen hravě sčítá a odečítá, ale na rozdíl od většiny diváků i umocňuje a odmocňuje. Geniálního koně postupně zkoumá třináct vědců a všichni odcházejí se stejným šokujícím výsledkem: Hansův majitel, Wilhelm Von Osten, skutečně naučil svého koně počítat.

Text: NPyřin
Ilustrace: Klára

„Kdyby skot, koně a lvi měli ruce, malovali by si bohy podle své podoby,“ napsal v 5. století před naším letopočtem Xenofanés z Kolofonu. Reductio ad absurdum? Možná ano, možná ne. Jeho spis má být kritikou tehdejšího řeckého panteonu lidských božstev, proti kterým staví „jednoho jediného Boha, mezi bohy i lidmi největšího, který se smrtelníkům nepodobá ani vzhledem, ani myšlením“. Když se však nad jeho výrokem zamyslíme hlouběji, odhalíme v něm samotný základ problému, který mají lidé se zvířaty. Tím problémem je antropomorfismus, tedy přisuzování lidských vlastností ostatním živým tvorům.

Xenofanés na několika řádcích brilantně zkritizoval antropocentrismus – tedy představu, že člověk je v centru všeho světového dění. Tento zvláštní druh lidského narcismu sice nemusí ještě nutně znamenat, že homo sapiens stojí coby pán tvorstva na vrcholu hierarchické pyramidy; nutně však naznačuje, že člověk je tím, na koho se myslí nejdříve. Anthrópos není centrálním ve smyslu, že by byl výše, ale v tom významu, že je první v řadě a jako první také musí být obsloužen. Proto také pro Xenofana není důvod, proč by měl Bůh mít lidskou podobu. Z pasti antropomorfismu už se však řecký klasik nevymanil. Pokud se totiž nad jeho verši zamyslíme hlouběji, musí nás napadnout: Proč by si vlastně měla dobytčata malovat své vlastní bohy?

Antropomorfizace je běžné lidské vypořádání se s něčím, co člověk nechápe a čemu nerozumí. V tradičních kulturách se obvykle projevuje ve formě animistických náboženství, v blahobytné postmoderně však degeneruje do bizarních obrysů. Možná si to už nepamatujete, ale jako nemluvně jste velmi pravděpodobně jako svou první hračku dostali nějakou antropomorfní reprezentaci zvířete, a až pak teprve panenku, která vypadala jako člověk. A pak už se to s vámi táhne celý život. Začíná to domečkem, který jste koupili svému prvnímu křečkovi, pokračuje to divotvornými zimními oblečky pro vašeho pejska a končí to zjištěním, že paštika pro vaši kočku je ve skutečnosti mnohem kvalitnější než vaše oblíbená Májka.

Odsud už není daleko k nemilému prozření, že lidský vztah k domácím mazlíčkům není oceněním kvalit, které mají zvířata jako zvířata. Takový antropomorfismus je mnohem spíše prostředkem, díky němuž si lidé mohou připadat dobře sami. Pokud dáte svému koni hezčí sedlo nebo mu učešete žíně do copu, věřte, že to ve skutečnosti neděláte pro něho. Odměňujete tím sami sebe. Náklonnost zvířete si tím sice moc nezískáte, ale aspoň máte lepší pocit, protože vy byste z takového dárku určitě radost měli. A logicky předpokládáte, že když vy, tak radost musí mít i kůň.

Vědecké pokusy dokázat, že koně i jiná zvířata jsou nadáni podobným rozumem jako lidé, se datují přinejmenším do roku 1800. Od té doby bylo zmařeno mnoho nadějí, vědeckých grantů i duševního zdraví badatelů. Slavný je v tomto ohledu zejména šimpanz Nim Chimpsky (ano, to skutečně měl být vtípek na Noama Chomskyho, jenž experimentu nevěřil), který se měl naučit používat americkou znakovou řeč. Hned po narození ho umístili do lidské rodiny, jenže po několika letech se stal nezvladatelným a musel se vrátit do výzkumného ústavu. U jeho klece pak seděla několik let celá suita laborantů a pečlivě si zapisovali každý jeho pohyb v naději, že opičák se jim tím snaží něco říct.

Nechtěl. Ale jeho případ opět dokázal, jaký význam my lidé klademe řeči. Je nejen důležitou formou dorozumívání mezi sebou a pojmenování okolního světa – je to do značné míry nejdůležitější aspekt naší existence. Není tedy divu, že se snažíme rozklíčovat dorozumívací způsoby ostatních živočišných druhů a nalézt v nich kód, který by odpovídal našemu jazyku. Nedokážeme si připustit, že by naše mluvená řeč mohla být podobně unikátní adaptací, jako je třeba sloní chobot.

A přitom třeba koně jednu svou unikátní adaptaci mají. Jejich paměť (podobně jako u ostatních býložravých savců) funguje úplně jinak než ta naše. K nalezení jídla jim stačí jenom sklonit hlavu, a tak nepotřebují vymýšlet žádné složité způsoby, jak si potravu opatřit. Naopak. Aby utekli před predátorem, hodí se jim mít perfektně nacvičené a zautomatizované zvyky – když vám po krku skáče lev, tak na přemýšlení prostě není čas. Koně se tedy skvěle učí metodou pokusů a omylů a snadno si osvojují návyky. A díky výborné paměti si pamatují přesné detaily a nepotřebují generalizovat – i proto také tolik koní každý rok padá na Taxisu: prostě jej na rozdíl od jiných lehčích překážek nemají z tréninku naskákaný.

Celou záhadu Chytrého Hanse rozluštil až po několika letech komparativní biolog a psycholog Oskar Pfungst. Tak dlouho nad problémem bádal, až ho napadlo položit koni otázku, na kterou sám neznal odpověď – a kůň najednou také nevěděl. Pak zjistil, že Hans dokáže na zadání správně odpovědět jedině tehdy, když tazatel sám zná správné řešení. V takovém případě se totiž obvykle nevědomky pohnul ve chvíli, kdy už se počet klepnutí blížil ke správné odpovědi.

Kůň prostě klepal kopýtkem tak dlouho, dokud nevycítil, že mimika nebo postoj jeho pána se lehce změnila. A tak zatímco se Wilhelm von Osten nevědomky tetelil radostí, že Hans zase vypočítal svůj příklad správně, milý koník prostě přestal podupávat, protože věděl, že okamžitě dostane za odměnu svou oblíbenou mrkev. Čím víc karotky dostával, tím víc se ve svém pozorovatelském umění ještě zdokonaloval. Chudák von Osten si to vůbec neuvědomoval a publikum si toho nevšimlo.

Pro celý mechanismus se dokonce vžil pojem „efekt chytrého Hanse“ a celá aférka se zařadila do zlatého fondu hoaxů. Ani napálení důvěřivci, ani vítězoslavný Pfungst si však neuvědomili jednu důležitou věc: vždyť už jenom to, jak citlivě dokázal Hans reagovat na drobná emocionální hnutí lidí okolo, je obdivuhodné. Hans sice neměl ruce, aby mohl malovat vlastní božstva, ale byl neuvěřitelně inteligentním živým tvorem. Naše klec antropomorfismu nám však nedovolila, abychom jeho schopnosti dokázali ocenit.

Ale Wilhelmu von Ostenovi to bylo nakonec stejně jedno. Frenolog a mystik, který se už dřív neúspěšně pokoušel naučit počítat kočku nebo medvěda, věřil svému koni natolik, že za představení nikdy ani nechtěl peníze. Když tajemství Hansova úspěchu vyšlo najevo, měl pocit, že ho podrazil jeho poslední kamarád. Za pár let se utrápil žalem k smrti.

Text vyšel ve vágusí ročence 2014 na téma Dostihy a sázky.

Comments are closed.