Vítězové bez výhry

9 Dub

Přišlo vám někdy nespravedlivé, že koně, kteří se na dostizích nejvíc nadřou, dostávají jen směšné odměny? Zdaleka v tom nejsou sami. Startovní čísla, katalogy, společenský oděv, nervozita, poslední přípravy a soustředění závodníků… tedy soutěžících. I když je atmosféra podobná, nenechte se zmást. Vágus zamířil na klavírní soutěž.

Text: Veru
Ilustrace: Klára

A opravdu, jako by dostihy byly jen zoomorfní obdobou talentové přehlídky. Především dětské klavírní soutěže jsou pastvou pro oči. Malí klavíristé, kteří ani nožkama nedosáhnou na stoličku, a tak jimi kývají do rytmu Haydnovy sonatiny, předvádí akrobatické výkony, aby se k nástroji vůbec vyšplhali. Ladný seskok doplňují ukázkovým pukrletem. Malé klavíristky bývají větší než jejich chlapečtí kolegové, na zem dosáhnou. I ony se ale snaží zapůsobit na porotce svou dětskou roztomilostí.

Jednotlivé kategorie sice bývají rozděleny tak, aby spolu soutěžily děti srovnatelně vyzrálé a v rámci kategorií by se pak měla bodovat jen úroveň interpretace, ne poměr věku, dětskosti, a obtížnosti repertoáru. Především v nejmladších kategoriích se ale hodnocení dětí samotných téměř nikdo nevyhne. Kdo by neudělil alespoň čestné uznání odměnou za to, že ta roztomilá maličká holčička vůbec chápe, co se od ní na soutěži očekává? Zvlášť když maminka musela mít tolik práce s copánky a našíváním krajek, které jsou, bůh ví proč, módním nešvarem všech hudebních soutěží. Devadesátá a nultá léta pak byla ve vyšších kategoriích charakteristická především zarážejícím nevkusem a nepadnoucími obleky, které podtrhávaly neohrabanost pubescentních účastníků, jako by sami o sobě nevypadali za klavírem dostatečně zuboženě.

Z tréninkových středisek na pódium…

Dávno předtím, než tahle přehlídka talentu, píle, ambicióznosti a bizarních oblečků vypukne, začíná trnitý proces trénování a příprav. Stejně jako hříbata anglických plnokrevníků i hudební závodnici nastupují na cílevědomou cestu brzy. Děti v tak raném věku přivedou do hudební školy jen hudebníci nebo chorobně ctižádostiví rodiče (běžně předškolní děti totiž ZUŠ nenavštěvují). Tyto nadprůměrně inteligentní, vyzrálé, pohybově a manuálně zručné děti s dobrou pamětí se pak pod dohledem dostatečně masochistického učitele učí jakési pohyby, které po určité době začínají připomínat skladby. Dítě obvykle nemá tušení, co a jak hraje, ale hraje. A navíc rychle, silně a efektně.

Zatímco kůň má na dostizích jasný úkol – běžet rychleji než ostatní, kritéria hodnocení uměleckých výkonů jsou problematická. A co teprve u dětí, u kterých se nedá rozlišit, co je výsledek poslušného plnění učitelových rad a návodů a co skutečným projevem talentu a hudebního cítění. Hudební vkus navíc není jednotný: nároky starších kantorů se liší od požadavků těch mladších. Jiný pohled na věc zastávají učitelé, kteří jsou sami aktivními klavíristy, zcela jiný mají porotci. Závodní atmosféra soutěží nestrhává ke kultivované hře, ale k přehrávání co nejobtížnějších opusů v rychlých tempech a dynamicky vyhrocených závěrech.

Jen zlomek nejrychleji, nejsilněji a nejefektněji hrajících malých laureátů se pak ukáže po letech ve vyšší kategorii. Honění se za notami i nadané děti přestane bavit a scénu, která jim připomíná víc cirkus než dostihy, obvykle nadobro opouští. Mnoho těch cílevědomějších zase nevyrovná disproporci mezi technickou způsobilostí a schopností zahrát náročné kusy a neporozuměním a neschopností samostatně cokoliv nastudovat. Inu, i dobré hříbě se může pokazit a chcípáček má šanci stát se šampionem.

Také drezura koní a klavíristů je podobná. Rovněž hudebníci se před soutěžním vyvrcholením musejí podrobit přísnému režimu. Roky trvající každodenní několikahodinové trénovaní ústí v závěrečné ladění formy. To se týká psychických, fyzických i uměleckých sil. Hodiny klavíru se s blížící soutěží prodlužují, zintenzivňují a intervaly mezi nimi se zkracují. Třeba takovou životosprávu ovšem hudebnící příliš neřeší. Zatímco kůň se musí neustále krmit zdravě a vydatně, klavírista bohužel často nedbá na fyzický vzhled a sílu. Nezdravě dlabe celý rok.
Doping se na soutěžích neřeší. Sice není zakázaný, ale především se nedoporučuje. Tlumící léky i omamné látky člověka spíše otupí, než aby zklidnily projevy trémy. Urban legends ale vyprávějí o vítězích, kteří před soutěží propili noc a před vystoupením se jim třásla kolena tak, že jediným řešením bylo ubalit si na záchodcích v kulturáku, díky čemuž zahráli jako nikdy v životě. Tyto legendy o sobě šíří účastníci sami a jsou zvláštni formou falešné skromnosti. Mají ukazovat, že interpret je sice nadán talentem, ale (v oné skromnosti) mu úspěchy nepřikládá.

… a z pódia do hospody

Klavírní soutěže jsou ale především společenskou událostí svého druhu. Jiné postavení zde mají minulí úspěšní účastníci, jiný nováčci. Žáci jedné školy nebo jednoho učitele se druží a tvoří soutěžní stáje. A jako každá společenská akce i hudební soutěže jsou v podstatě gastro zážitky, často se zvrtávající v obžerství.

Jestliže je folklorem dostihů v Chuchli objednat si smažák a napjatě (skoro jako na výsledky závodů) čekat, až bude vaše objednávkové číslo vyvoláno, na hudebnických soutěžích se s oblibou hodnotí úroveň místních restaurací. Je to dáno především délkou těchto akcí. Zatímco dostihy jsou zábavou na jedno odpoledne, dětská klavírní soutěž trvá minimálně celý prodloužený víkend. Příležitost zamířit do občerstvoven si tak nenechá ujít nikdo. Děti často dostanou za odměnu vytoužený cheesburger z Mekáče, znudění tatínkové obtěžkaní videokamerami pak objevují nejbližší hospody, které na soutěžích pěkně vydělávají. Po ukončeném klání se totiž všichni opijí.

Před soutěží se ale společně pít nechodí. Dodržuje se předsoutěžní režim a navíc se nikdo nechce prozradit. Před vyzyvateli se střeží pojetí skladeb, úroveň interpretace i nálada a nikdo nechce riskovat ztrátu sebevědomí v konfrontaci se sebejistými společníky. Po akci si ale zase často nikdo povídat nechce, leda poražení mezi sebou. Častým tématem takových hospodských hovorů je křivda. Některý z porotců má vždy svého protežovaného koně (ano, přesně tak se to říká), v bodování jsou jasné nesrovnalosti, někdo preferoval preciznost výkonu, jiný porotce vyzrálost hry…

Vavřín, cukr, bič

Zvláštní je na hudebních soutěžích ale především to, co je od koňských závodů výrazně odlišuje – trenéry, žokeje i majitele stájí čeká na dostizích napětí, dobrodružství, ocenění za výkon a především sláva a finanční odměna. Na hudebním klání nevydělává nikdy nikdo. Soukromí organizátoři dětských soutěží je připravují ve svém volném čase a jsou odkázáni na štědrost sponzorů. Majitelé koní, pardon rodiče, v nich utápějí svůj čas, trpělivost, peníze i nervy. Učitelům za opakované poslouchání těch samých skladeb, čas ztrávený na zkouškách a za ztracené víkendy nezaplatí nikdo. Musí se spokojit s květinou od svých svěřenců. Jen děti jsou v podobné situaci jako koně. Za svou snahu dostanou diplom, v lepším případě poukaz do knihkupectví. Bývají ale spokojené. Asi jako kůň, když dostane cukřík.

Proč se tedy tohle všechno vlastně koná? Za vším hledej ctižádost. Společenská role dětí se ve vyhlášených školách odvíjí od úspěšnosti na podobných soutěžích. Samy děti vědí, že chtějí-li se někdy v budoucnu v hudebním průmyslu prosadit, bez diplomů to nepůjde. Ambiciózní rodiče jsou samozřejmě nadšení, když vidí své ratolesti na pódiu s diplomem v ručičkách. I učitelé, pro které se příprava žáků na soutěž rovná sebetrýznění, mají pro práci navíc své důvody. Nechtějí-li po celou kariéru poslouchat dokola stále jen Halí belí v podání nepříliš talentovaných žáků, musejí prokázat, že jsou schopni rozvíjet i talentované děti. Vzhledem k nejasnému významu pojmů jako jsou nadání nebo hudební úspěch, je pak vítězství žáka na soutěži nejzřejmějším důkazem správného vedení dítěte.

Úspěchy žáků pak potěší i každého ředitele umělecké školy, který musí pro ministerstvo školství každoročně sepisovat elaboráty o smyslu existence svého ústavu. Nejen hudební školy mají strach o svou budoucnost, bez základních uměleckých škol by totiž z ministerstva zmizelo i celé oddělení uměleckého vzdělávání. Proto jeho úředníci organizují každoročně tu největší soutěž ze všech, která kopíruje mnohovrstevnatost matematických olympiád – od školních kol přes okresní, krajská až do celorepublikového se postupně vybírají ti nejlepší. Přehled o tom, kde máme talenty, prostě musí být.

A ještě něco odlišuje dostihy a dětské talentové soutěže – absence sázkařů. Na účastníky sázejí pouze lidé nakažení chronickým pedagogismem. Bedlivě sledují vítěze a výherní skladby, které hned následující den začnou jejich žáci nacvičovat. Za rok je přeci soutěž zase.

(Autorka se aktivně zúčastnila několika klavírních soutěží.)

Text vyšel ve vágusí ročence 2014 na téma Dostihy a sázky.

Comments are closed.