Přišlo vám někdy nespravedlivé, že koně, kteří se na dostizích nejvíc nadřou, dostávají jen směšné odměny? Zdaleka v tom nejsou sami. Startovní čísla, katalogy, společenský oděv, nervozita, poslední přípravy a soustředění závodníků… tedy soutěžících. I když je atmosféra podobná, nenechte se zmást. Vágus zamířil na klavírní soutěž.
Mnohé díky neznámým vágusům (s připojenou sukovicí pro řidiče)
Nestává se mi úplně často, že bych přišla domů a mohla říct: „Dva vágusové mi právě zachránili život.“ Teda, ono to bylo asi trochu přehnané i tentokrát, ale nebýt jich, minimálně bych si hodně nabila držku a nejspíše putovala za svými oblíbenými doktory (ortopedy) na některé z traumatologických center v Praze. Měla jsem kliku a zrovna tenhle pán s paní, velice milí vágusové, nastoupili o vteřinu dřív do stejných dveří jinak prázdného autobusu jako já.
Continue reading “Mnohé díky neznámým vágusům (s připojenou sukovicí pro řidiče)”
Když to není kšeft, není to kultůra
Představa, že granty, či ještě lépe mecenáši v podobě korporací a oligarchů, nejlépe nahradí státní peníze investované do kultury, má novou oběť. Posledního ledna se se svými diváky rozloučilo ústecké Činoherní studio – koho by to ale zajímalo, vždyť jde o daleký Sever, kde volení zástupci lidu žonglují s desetimiliónovými částkami z evropských fondů (co je proti tomu rozpočet nějakého studia). Navíc herci z oblastních divadel na svých výplatních páskách mají v průměru ještě míň než učitelé, prostě to jsou socky, tak co.
Na Olomouc dobrá…
… odpověděl NP na můj dotaz, zda je možno čínskou restauraci osmnáct pater nad nádražím ještě považovat za nádražku. Protože jsem neočekávala kladnou odpověď, v klidu jsem se kochala pohledem na Sigmu, Olmu a Svatý kopeček shora a kvalitám zařízení nevěnovala velkou pozornost. NP mě však překvapil svým tolerantním postojem (i tím, že nerozeznal olomouckou nádražní budovu z ptačí perspektivy), a tak se pokusím alespoň zběžně popsat návštěvu tohohle podniku, abyste se mu při cestách po vlasti obloukem vyhnuli.
Ztraceny mezi monarchy
„To musíte nejdřív do Zitácuaro. Ale… víte, že teď v květnu už není sezóna?“ Nejistý úsměv na tváři prodavačky lístků na autobusovém nádraží nás měl znejistět. Tedy mě a Sofii, kamarádku z Argentiny. Po půl roce v Mexiku jsme mohly tušit, že v zemi, kde vám nikdo do očí neřekne nic nepříjemného, kde neexistuje odpověď „ne“ a všechny potíže se řeší nepřímo, je tohle hodně výrazné varování. Ale nás to nevyvedlo z míry. My si byly jisté. Jasně, v národní rezervaci monarchy stěhovavého už nebudou stromy obalené motýlky, ani neuvidíme, jak se jimi zaplní celá obloha. Ale taky se díky tomu vyhneme davům připitomělých turistů, co tam jedou jenom proto, že si to našli v Lonely Planet!
Tulum: Bráník se klaní bohům
Blíží se prázdniny a tak vás zkusím nalákat na cesty do exotických dálek. A ať už jste vágus nebo ne, rozhodně doporučuju si s sebou vzít Bráníka. Není totiž nad to zdržovat v turistické sezóně dav tlustých amerických rodin, co si chtějí vyblejsknout průzračně modré moře, palmu, leguána a mayskou památku v jednom záběru.
Pozdrav od Teotihuacánu
Teotihuacán znamená v nahuatlu „místo, kde se zrodili bohové“, a tak bylo příhodné, aby se premiéra Bráníku v Mexiku odehrála zrovna zde, za přítomnosti božstev.
Starý Smokovec
I vágus uvyklý městskému životu potřebuje občas ze svých plicních sklípků vyexpedovat staré archivní ročníky pražského smogu a nahradit je novým obsahem, ideálně třeba horského vzduchu. Jako optimální místo se pro tuto knjazumilošilibou činnost jeví ne tak daleké zahraniční pohoří Vysokých Tater. Naše vágusodysea se odehrávala v párové konfiguraci, proto nezbývá, než abychom podali naši ultranezávislou recenzi nádražky ve Starém Smokovci stejnou optikou. Víc hlav víc ví a víc sní.