Starý Smokovec

I vágus uvyklý městskému životu potřebuje občas ze svých plicních sklípků vyexpedovat staré archivní ročníky pražského smogu a nahradit je novým obsahem, ideálně třeba horského vzduchu. Jako optimální místo se pro tuto knjazumilošilibou činnost jeví ne tak daleké zahraniční pohoří Vysokých Tater. Naše vágusodysea se odehrávala v párové konfiguraci, proto nezbývá, než abychom podali naši ultranezávislou recenzi nádražky ve Starém Smokovci stejnou optikou. Víc hlav víc ví a víc sní.

Rozdělme tedy naše vyprávění do dvou linií. Mužský element dorazí do nádražky a musí konstatovat, že interiér se nese v duchu multikulturalismu: po stěnách vlajky států spřátelených nádražek a nad barem dvě plastiky jakýchsi papouškotukanů, třímající napůl kukuřičný klas, snad zobrazení místních božstev plodnosti (komisi knjaze Miloše byl v důsledku toho předán podnět pro podezření z hereze).

Sortiment udiví svou neskonalou šíří: z těch balených věcí člověk pořídí širokou škálu baget a sušenek, nechybí však ani mapy nebo pohlednice s liškou, zkrátka optimální základna pro cestu kamkoliv, pokud ovšem… nezvolíte variantu necestovat nikam a dát si pivo a něco malého. Něco malého může představovat například porce utopence za euro, tedy cena přijatelná, nebo pravý slovenský langoš (tato mutace obsahuje tatarskou omáčku). Zvolil jsem tradičnější verzi a langoš pojednal s kečupem, sýrem a v rámci společenské přijatelnosti bez česneku. Pokrm byl poněkud tužší konzistence, ale vycházejme z toho, že život v horách je prostě tvrdší. Ke zjemnění bylo použito doplňující pivo Kamzík, které chuťové spektrum rozšířilo o radost ze skoku přes horské bystřiny. Pro pestrost sortimentu, bohatou výzdobu interiéru a pěkné venkovní počasí zavírám oko nad tužším langošem a uděluji sedm kamzíků z deseti.

Ženský element recenzentského dua nemůže nedoplnit jistou dávku schizofrenie v úpravě interiéru. Jistě cením snahu o pestrobarevou a nápaditě exotickou výzdobu zmiňovanou výše, ovšem umělé polámané gerbery v růžku každého druhého stolu v pravé části místnosti působily rozpačite a osaměle. Podobný dojem zanechala i vybledlá mapa Tater zavěšená na stěně. Snaha o zdůraznění místního koloritu je kontraproduktivní, protože budova sama o sobě skvěle zapadá do celého dobového nádaržního komplexu, a nehezky zarámovaný plánek národního parku je tak přebytečný a rušivý. Nejhorší však byla nečistota, tedy spíš špína, jídelních stolů. Všudypřítomné mastné fleky především znepříjemňovaly psaní pohledů, což se znatelně projevilo na jejich čitelnosti.

Nechci býti ale za psa, neb ti bývají biti, a musím i chválit, a to v první řadě jídlo. Vařená kukuřice chutnala stejne dobře jako kdekoliv jinde, Kofola byla správně vychlazená, svou chutí však ani zdaleka nekokuruje té ze Slezského domu, kterou doporučuji všem alpinistům. Společně s pivem a langošem byla celá paráda pořízena za lidovou cenu 3,80 E, což není mnoho, připocteme-li i dobře míněnou lékařskou konzultaci jednoho z číšníků, ať se tolik při psaní pohedů nehrbím (“Som sa zľakol, že Vás tá Kofola nejako zmohla, slečna.”). Pravda je, ze ochutnávka langoše mé druhé recenzentské polovičky nebyla nejlahodnější a pivo byl podmírák. Všechny tyto drobné chyby ale zachránila komlexní bufetová nabídka. Utopenci v pětilitrovce byli více než lákaví a běžný sortiment doplňovaly i takové vychytávky jako Hamé přesnídávky nebo tubičky s Piknikem.

Když připočtu výhled na radnici se špatně seřizenými hodinami, blízkost cukráren, zákaz fajčenie a možnost posezení na zahrádce, vychází mi příjemné místo, které svou kvalitou a vstřícností k širokému spektru návštěvníků čehunské občerstvovny svého druhu jistě překonává, leč chybí zde jistá dávka osobitosti a estetické vyhranenosti a rovněž i kvalita pokrmů by mohla býti lepší. Souhlasím tedy s hodnocením 7 svištích chvostíků z deseti.