Ztraceny mezi monarchy

„To musíte nejdřív do Zitácuaro. Ale… víte, že teď v květnu už není sezóna?“ Nejistý úsměv na tváři prodavačky lístků na autobusovém nádraží nás měl znejistět. Tedy mě a Sofii, kamarádku z Argentiny. Po půl roce v Mexiku jsme mohly tušit, že v zemi, kde vám nikdo do očí neřekne nic nepříjemného, kde neexistuje odpověď „ne“ a všechny potíže se řeší nepřímo, je tohle hodně výrazné varování. Ale nás to nevyvedlo z míry. My si byly jisté. Jasně, v národní rezervaci monarchy stěhovavého už nebudou stromy obalené motýlky, ani neuvidíme, jak se jimi zaplní celá obloha. Ale taky se díky tomu vyhneme davům připitomělých turistů, co tam jedou jenom proto, že si to našli v Lonely Planet!

A tak jsme odpověděly něco ve smyslu, že je nám jedno, že tam v tuhle roční dobu nevyfotíme nic pro National Geographic, ale prostě chceme výlet do přírody a nějaké motýly přece uvidíme, ne? Nejisté „snad jo“ nás ještě víc utvrdilo v tom, jak jsme to skvěle vymyslely. A tak jsme koupily lístky do první třídy (protože jsme zodpovědné, a když už jsme se rozhodly samy dvě holky cestovat v noci po Mexiku neznámo kam, aniž bychom se namáhaly si tam zajistit nocleh, tak alespoň bezpečně) a vyjely k první destinaci našeho výletu k móři se zastávkami v Morelii a právě rezervaci monarchů, kam se motýli v milionech slétávají, aby tu přečkali zimu a rozmnožili se.

Najít nocleh v Zitácuaru bylo až překvapivě snadné. Recepční v hostelu se ptali, co tam děláme. „Jo vy jste tu kvůli motýlům, jo? Trochu pozdě, ne?“ Tihle vypadali, jako bychom je o tom, že na výlet do rezervace je právě teď ten nejlepší okamžik, celkem přesvědčily, a dál se na nic neptali. Poradili, že k rezervaci se prý přiblížíme, když nasedneme na colectivo do Ocampa. Že se dvě gringas snaží dostat ze Zitácuara do Ocampa nikoho příliš nepřekvapovalo, a tak první opravdová nejistota přišla až v Ocampu.

„Jestli chcete do rezervace, tak musíte počkat, až pojede camión do Angangueo. Ale co tam chcete dělat?… Jo na motýly, jo, v tuhle dobu, jo, no nevím.“ Cestou jsme se Sofií uvažovaly, jestli jsme někde v tom našem skvělém plánu neudělaly chybu. S pobavenými spolucestujícími jsme probraly, že my dvě opravdu nejsme ze Států, že my milujeme Mexiko a naopak Státy moc v lásce nemáme, a oni nám na oplátku ukázali, kam se máme v Angangueu postavit, aby nám zastavila camioneta, co nás doveze do kýženého cíle naší cesty (když tam teda mermomocí chceme). U brány do rezervace si půjčíme koně za 150 pesos (alespoň podle Lonely Planet), vyjedeme si někam na kopec a budeme se kochat poletujícími motýlími exoty, co neletěli s davem a rozhodli se nevydat se na dlouhou cestu k velkým americkým jezerům – do osady El Rosario.

„Vy jedete do El Rosario? A víte, že tam teď žádní motýli nebudou, že jo?“ Ale, nějaký snad jo, ne? „Nebudou. Maximálně pár mrtvých.“ Vážně? To fakt všichni odletěli? „Jo, v březnu, dubnu. Všichni.“ A to jako žádní nezůstanou? „Jenom ti nemocní a starý, ale ti zmrznou, když odletí zbytek.“ Zděšeně: takže podle vás neuvidíme ani jednoho motýla?! Domorodec se smiloval a nechal naději umírat poslední. „Tak, nějakýho snad jo…“

Nevím, jak v únoru až dubnu, kdy do El Rosaria podle mě a Sofie jezdí jenom pitomci, ale v květnu je to dost zneklidňující místo. Cestou k tomu, co jsme předpokládaly, že bude rezervace, jsme potkaly jen pár na kost vyhládlých psů, krocanů a jednoho opravdu zuboženého koně. I kdybychom někde uviděly jeho majitele, asi se ani nebudeme ptát, jestli nám ho půjčí. V okamžiku, kdybychom na něj některá sedla, půjčka by nabyla fatálních důsledků. Zlověstné ticho mexického venkova a politické reklamy na kandidáty do zastupitelstva před třemi lety nás začaly přesvědčovat o tom, že El Rosario bude mnohem příjemnější místo k návštěvě, když sem denně přijede 8000 turistů, ne dva za měsíc.

V budově správy parku, která je zároveň vchodem do rezervace, byla sice otevřená okna, ale ani když jsme se snažily hlasitě volat: „Buenos días! Hola! Chceme zaplatit vstup do parku,“ nikdo nevyšel. Prošly jsme turnikety a zamířily do rezervace. Nejdřív nikde nic, ale jak jsme pomalu začaly stoupat výš, kolem cesty se začaly objevovat, ano, motýlí mrtvoly. Čím výš jsme šly, tím víc kolem nás bylo zmrzlých motýlích těl. Stály jsme úplně samy v centru hromadného hrobu monarchy stěhovavého a poslední lidské bytosti, které jsme viděly, od nás odjely camionetou před víc než hodinou. Abychom se opět dostaly na místo, kudy camioneta čas od času projede, musely jsme ještě jednou projít osadou duchů El Rosario!

Ještě než jsem stačila u cedule s nápisem nechte na stromech odpočívající motýly na pokoji vstřebat absurditu situace a začít myslet na to, co všechno jsem doma slíbila, že v Mexiku nebudu dělat, Sofie odmítla jít dál. „Mám strach. Co když nás tu někdo zabije?“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale ona vytáhla arzenál v podobě podobných situací ze seriálů True Blood, Game of Thrones a Lost a hlavně tím posledním mě dost vyděsila. Tak jsem řekla, že teda jdeme zpátky, a seč jsem se snažila znít otráveně, dost špatně se mi dařilo skrýt třesot hlasu.

Cesta zpět ke křižovatce, kde nás měl opět vyzvednout pendlující pick-up, by snad ani nebyla rozrušující, kdyby za námi nepřikulhal muž s obrovským nožem v ruce, a neptal se nás, odkud jsme. Sofie kupodivu zachovala klid a řekla, že jsme z Argentiny a Evropy, což ho dost zaujalo a začal se zajímat o geografickou polohu Sofiiny vlasti. Pokaždé, když mu Sofie trpělivě vysvětlila, že Argentina je na jihu toho stejného kontinentu co on, tak se jí zeptal: „Takže jsi z USA?“. Kupodivu asi poprvé, co jsme se vydaly na cestu, se na nás usmálo štěstí a dřív než Sofii ruply nervy, dorazila camioneta a odvezla nás pryč od muže s nožem, který nejspíš doteď nemá jasno v tom, odkaď jsme se to tam k čertu vzaly. No, nebyl asi sám.

Nicméně Mexičani, které jsem potkávaly cestou zpět, byli milosrdní a už se nás neptali, kam a ani proč jedeme. A tak zatímco jsme poslouchaly Lilu Downs, vytáhly jsme z baťůžků Lonely Planet a zkontrolovaly, jestli pláž, na kterou se chystáme, není náhodou v květnu útočištěm všech tichomořských žraloků. Nebyla, ale o tom jindy.