Most: Ticho, které prý léčí

Nádraží v Mostě v sobě obsahuje všechno, po čem může unavený poutník toužit (snad kromě sexuálních služeb). A to „všechno“ donedávna zahrnovalo i ubytování ve zdejší výškové elegantně prosklené svobodárně, kde bydlívávali na směny sloužící ajznboňáci. Po chodbách ubytovny otevřené v posledních letech i pro běžné smrtelníky se proháněl králíček jednoho z nájemníků a pod okny duněly nákladní vagóny ČD Cargo. „To je všechno minulostí,“ svěřil mi po telefonu smutný hlas bývalého provozního, který budovu musel vrátit SŽDC, a dveře do 70. let minulého století se na nádraží v Mostě zase o kousek zavřely.

Nádraží Most ale žije dál v jakémsi polosnu, který umocňují obrovské prosklené tabule na fasádě budovy schopné vytvořit uvnitř skleněné peklo dosahující třiceti stupňů Celsia i během nevinného podzimního odpoledního na konci září, kdy slunce jen tak tak vyčuhuje nad vrchem Šibeník. Kdo jednou vstoupí, ten pod vlivem horka a slunce kreslícího pruhy na podlahu obrovské prázdné krychle nádraží pochopí, že není nic než červ, pro kterého kdosi hodně mocný postavil tuhle nádheru, vyuhlil historické město Most a postavil město nové a převážně panelové nové o kus dál, a přesunul jen tak z plezíru o kilometr zdejší gotický kostel, aby ho nakonec odřízl dopravním koridorem od zbytku města. Jat pocitem mrzkosti před takovou velikostí prchá poutník rychle do úzkých chodeb po stranách nádražní budovy, aby se tu skryl a našel něco trochu normálního. Tady, naproti úschovně zavazadel a kol, najde klenot zdejšího pohostinství, který mu vykouzlí na tváři tichý úsměv a později možná i tiché šílentsví, protože ticho je hlavní kvalitou tohoto prostoru.

Zdejší nádražka s jednoduchým názvem Bistro Občerstvení vypadá jako dceřiná společnost Staropramenu. Zelené je tady úplně všechno, včetně dvojího zeleného nátěru (různých odstínů) na stěnách, zelených ubrusů i zelených závěsů na oknech a dámských toaletách. Staráč je samozřejmě i na čepu, a hnedle ve třech provedeních deset, jedenáct i dvanáct. Točená kofola dokazuje, že tohle je podnik vyšší úrovně a mladá přísná paní výčepní to ví. Ví to zřejmě i všichni hosté, kteří sedí způsobně u svých stolů a potichu a slušně upíjejí. Když si jde štamgast od nejlepšího stolu nechat k pultu dotočit pivo, potichu zamumlá cosi nesrozumitelného a požadované dostane obratem. Komunikace tady probíhá zejména neverbálně. Postarší východoněmecký pár u vedlejšího stolu si dává několik panáků, paní čaj a pán pivo, a opatrně si polohlasem vyměňují německé věty, neboť taky pochopili, že v tomhle podniku je lepší držet kušnu nebo aspoň nemluvit moc nahlas. Rádio tu člověk neuslyší, zato decentně puštěnou televizi, kde Petr Rychlý právě pronáší věty jako „Když se řekne kočka, tak vás napadne rčení, že má devět životů. A když se řekne máta, tak vás napadne peprná“ a potom následuje výklad odbornice o tom, kolik druhů máty včetně čokoládové, pomerančové nebo klasnaté můžete pěstovat na zahradě.

Když z televizoru zazní věta „Máta se ráda roztahuje“, je na čase zkusit se soustředit na něco jiného a vyzkoušet i zdejší lahůdky. Na pultu od pohledu dlouho kvasí a ve třech desetilitrových lahvích od okurek se hřejivě převaluje svatá trojice tuzemských nádražek – nakládaný hermelín, utopenci a matjesy. Na tyhle lahůdky nemáme odvahu a tak výběr padne na smažený sýr v housce a sekanou v housce. Na výběr je ještě pochoutkový, bramborový a řáholecký salát, které vypadají překvapivě čerstvě, stejně jako široká paleta obložených balených baget, které nás ale nezajímají. Rybí filé a dva druhy řízků necháme taky bez povšimnutí. Měkké vypečené housky, vláčný smažák a ucházející sekačka nám dávají poznat, že tohle je opravdu podnik vyšší úrovně a že přísnost se vyplácí. Když na dámském záchodě najdu nejen toaleťák, ale i zelené ubrousky na ruce, tak málem omdlím. Za oknem záchodku se spadlou staropramenozelenou záclonou projíždí padesát nákladních vagónů klád.

Prcháme z nádražky pryč, kolem potravin s fantasticky velkými nugátovými croissanty a tvarohovými šneky, které připomínají prehistorický hmyz z filmů Karla Zemana. Ocitli jsme se v jiném časoprostoru, zemi snivců, a jediný způsob, jak spasit duši, je skočit na rychlík Ohře a opustit město budoucnosti a poblikávající prosklenné nádraží tichého šílenství.

-han-