Mumbaí Central: Břicho Bombaje

6 Pro

„Ruce vzhůru!“ ozývá se mi náhle za zády. Pomaličku se otáčím a kráčím zpátky do nádražky. Už jsem myslel, že ve stanici Mumbaí Central se tohle odpoledne nic stát nemůže. A ono jo…

Vlhký bombajský vzduch občas prohrábne jen gigantický větrák visící ze stropu a ze mě stříká pot, aniž bych se jakkoli hýbal. Možná se ale potím nervozitou, neboť mě čeká zásadní životní rozhodnutí: koupit si lístek na osmnáctihodinovou cestu do Džajpuru v druhé sedící třídě. Síly k tomu sbírám několik hodin a než je naberu, pojďte si se mnou zatím trochu prohlédnout nádražní budovu.

Podobně jako třeba Dádar, i bombajské centrální nádraží má dvě části: jednu průjezdnou pro městské vlaky, druhou pak jako terminál pro vlaky meziměstské. Bylo postaveno v roce 1930 a podobně jako v celé bombajské železniční síti se na něm od té doby nezměnilo takřka nic. A pokud ano, tak k horšímu – bombajské městské vlaky dnes údajně jezdí po stoletých kolejích pomaleji než v době, kdy je Britové položili, dopravní infrastruktura kolabuje a s narůstajícím počtem obyvatel megalopole narůstá i nebezpečí vážných nehod podobných té ze září 2017, kdy bylo na stanici Elphinstone Road ušlapáno 23 cestujících.

Jestliže Émile Zola psal o Les Halles jako o břichu Paříže, Mumbaí Central by svým způsobem mohlo být břichem Bombaje. Obrovská nádražní hala je rozdělená na dvě zhruba stejně velké půlky. V té napravo se na lavičkách potí cestující čekající na vlak, ta nalevo patří pod nadvládu balíků, pytlů a vozíků. Poměr lidí a balíků je na celém nádraží zhruba vyrovnaný a nemalou část dělníků tento vyrovnaný boj zmohl tak, že raději usínají. Ti čilejší neúnavně kmitají a převážejí bílé balíky sem a tam – inu, jako ti mravenečci. Jen nenosí kukly do mraveniště, místo toho je jejich úkolem odlifrovat co největší množství nákladu do Baródy a dalších stanic západní železniční zóny, která začíná právě zde.

Rezervační kancelář se nachází v oddělené budově, k níž se musíte proplést špalírem taxíků. Naštěstí v Indii vcelku funguje přímá úměra: čím větší město, tím méně otravní taxikáři. Samotná rezervační hala je obrovská a prázdná, takže svých 300 rupií za 1159 kilometrů se zbavím téměř okamžitě. Ani to nebolelo. Zatím. Víc si povíme o osmnáct hodin později v Džajpuru.

K odchodu do nádražky sbírám odhodlání skoro stejně dlouho jako k nákupu jízdenek. Zjišťuju, že jsou tu dokonce dvě, což se mi docela hodí, neboť do odjezdu mi pořád zbývají skoro čtyři hodiny a aspoň tak vyzkouším obě. Podnik nalevo s názvem Džan Áhár Cafeteria vypadá, že se teprve otevírá, protože hostů sedí uvnitř jen minimum, naopak se několik lidí povaluje před vchodem. Začneme tedy zprava.

Nádražka sítě Comésum nenabízí takřka nic nového. Dnes už bohužel obvyklá polosamoobsluha s jídlem vystaveným za vitrínou zapadá do šedivého průměru všech větších indických nádraží. Dávám si páo bhádží, protože co jiného bych si měl v Bombaji dát? A navíc bude určitě nejlevnější. To sice je, ale stejně mě překvapí, když si pokladník řekne o 90 rupií.

Houska ohřátá v mikrovlnce chutná zhruba stejně, jako vypadá. Nic moc. Rozhlížím se aspoň po místnosti, jestli se třeba odněkud nevyloupne nějaký zajímavý či zábavný cestující, ale kde nic, tu nic. Jen spěchající lidé velkoměstského typu. K mému stolu si nejprve přisedá roztržitý kluk se sluchátky a posílá tam sendvič, poté holka v tričku s Mickey Mousem a hrne do sebe plněný zeleninový šáteček, aniž by spustila oči z displeje svého mobilu.

Na bombajském centrálním nádraží mě už při samotném příchodu překvapila jeho nebývalá čistota, kterou ještě podpořila babice, která mě smetákem a mokrým hadrem vyhnala z mého místa u zásuvek za automaty na jízdenky. A nejinak je tomu v nádražce. Může být nezajímavá, ale na čistotu se tu dbá. Chvíli poté, co dojím svůj pokrm, nabíhá mezi stoly jeden ze zřízenců a vystříká na zem asi půl flašky sava, takže se málem rozbrečím.

Už si myslím, že v nádražce se dnes nic zajímavějšího nestane a mám se k odchodu, když vtom se mi za zády ozývá výkřik „Ruce vzhůru!“ Ohlížím se a zjišťuju, že jeho původcem je chlapík s šátkem na hlavě, který si evidentně pěstuje image obtloustlého bollywoodského mafiána. Míří na mě pistolkou na petardy a zve mě ke stolu, který sdílí s dalšími třemi kamarády. Nelze odmítnout. Představuje se mi jako Harú Kándžaní, prodejce obuvi z Navsárí v Gudžarátu, zhluboka a asi z dvaceti centimetrů se mi zahledí do očí a odezpívá píseň o tom, jak jsme na světě všichni sami. Během našeho krátkého posezení se stihne polít čajem, vnutit mi jak svou vizitku, tak růžový gumový náramek, říct si za něj o čtyřicet rupií a ze stovky mi vrátit na osmdesát.

Asi už je skutečně čas odejít, ale svůj vlak na nástupišti pořád nevidím, a tak si těsně před odjezdem ještě vyzkouším i druhou nádražku. Kafetérie je už na první pohled chudší, a to jak nabídkou, tak vybavením. Barman hostům rovnou tyká a v aktuální nabídce jsou jen smaženky. To ale až tak nevadí, aspoň můžu v chlebovém kraji pokračovat v nastoleném kurzu a poslat tam panír pakóru a chlebový kotlet. Zapíjím to instantním kafem z kelímku, u kterého si nejsem jistý, jestli mi ho výčepák nezalil řídkým čajem, protože mléčná tekutina tekoucí z várnice měla lehce nahnědlou barvu.

Mléko ve várnici sice může být nahnědlé, ale na druhou stranu se v této nádražce můžete sami přesvědčit, že v Indii si ve veřejných prostorách opravdu dávají záležet na tom, aby voda inzerovaná jako pitná byla skutečně zdraví neškodná. Filtr visí přímo nad umyvadlem, které je nicméně tak malé, že napít se z něj, nedejbože nabrat vodu do flašky, je činnost zhruba podobně efektivní jako nosit mince z pokladnice v pevnosti Boyard.

Teprve později zjišťuju, že jsem právě učinil jednu ze svých osudových chyb. Místo prolévání hrdla laciným kafem jsem se měl jít radši pořádně podívat na perón. Zjistil bych pak, že můj vlak už dávno stojí na svém místě a že všechna sedadla i poličky se nebezpečně rychle obsazují. Nedá se nic dělat, následujících 18 hodin budu sedět na batohu v uličce…

Comments are closed.