Kroměříž: Klíče od pevnosti Boyard

20 Jan

Jak jste si jistě všimli, ve svých recenzích nikdy neopomenu zmínit, jaký pořad v té které putyce zrovna pouštějí v televizi. Myslím si totiž, že výběr programu je vždy nedílnou součástí tamního duchovního a myšlenkového milieu. Je-li tomu skutečně tak, pak by se nádražka v Hanáckých Athénách dala celá charakterizovat jediným postřehem: v čase mého příchodu tu jede na obrazovce německý kriminální seriál.

„Tož toto bys nepřežil, takovýto žár!“ haleká při pohledu na hořící BMW můj spolustolovník. „Za dvě vteřiny bys puknul jak žaba!“ Teplota u našeho stolu je sice snesitelná, ale přesto si připadám jako uprostřed požáru deštného pralesa. Cedule u vchodu sice avizuje zákaz kouření, podle zvykového práva však toto nařízení v nádražce zjevně neplatí. „To je fajn, žes sem přijel na čundr. Víš, co jsem tady dělal já?“ pokládá otázku, o níž už dopředu musí vědět, že bude spíše řečnická. „Jedu od soudu, chtěli mi vzít ochrannou léčbu!“ rozhazuje rukama a mimoděk mi připomíná, že nejslavnější kroměřížskou pamětihodností není zdejší zámecká zahrada, nýbrž blázinec.

Pokud nás v poslední době zaujali vietnamští provozovatelé nádražek ve Zlíně či Náchodě, pak ta v Kroměříži, nesoucí název Dream, musí být nejspíš výstupem nějakého multikulturního začleňovacího programu. Pod vietnamským vedoucím zde totiž slouží romská výčepní. A už míří k našemu stolu.

„Co si dáte, mladý pane?“ vytahuje z databáze oslovení, které jsem už dlouho neslyšel. „Pivo. A něco k jídlu máte?“ tetelím se očekáváním při pohledu na ceník, jenž láká na párek za 25 korun a smažák za 45. „Jenom polévky. Gulášovou nebo dršťkovou.“ Volím druhou možnost, prý je podle slov mého spolustolovníka dobrá. Pokud měří kvalitu polévky množstvím drštěk, pak mu musím dát za pravdu. Já se však obvykle soustředím na onu hnědooranžovou kapalinu, v níž zvířecí vnitřnosti plavou, a ta mě tentokrát příliš neoslovila.

Při uhýbání pohledem před proudem historek od soudů si stíhám všímat, že vietnamská podnikavost se nezapře ani v nádražce. Výčep je obložený láhvemi s nápoji a poutače lákají i na prodej sudového vína. „Jestli budu mít čisté ponožky, tak jo,“ zaznamenávám hlášku z opačného konce lokálu. „Honzo, šak já ti možu pučit,“ nabízí místnímu vágusovi pomoc kamarád od vedlejšího stolu, který za celou dobu nezavře pusu.

„Bravo, Briane, Francie je na tebe pyšná!“„Ty máš ale svaly!“ zaslechnu náhle z rohu místnosti. Ano, na programu je nová série Pevnosti Boyard. „Jdeme do Gagarinovy místnosti,“ ozývá se z televize, zatímco já po prvním pivu opět chytám kosmonauta. Objednávám si na spravení gulášovku za 28, z níž se vyklube ucházející buřtgulášovka. „Zkama my se známe?“ začne chlapík odnaproti hulákat na svého souseda, když si jeho zanedbaný kamarád sbalí igelitku a odejde. Za chvíli už sedí vedle sebe.

„Já už také půjdu,“ zvedá se můj kolega od stolu, když mu sdělím, že musím jít o dům dál. Do lokálu se však záhy vrací se strhaným výrazem. „Tyvole, to už je dvacet tři? Proč jsi mi neřekl, že už mi to jede?“ obořuje se na mě. Radši se klidím. Ochrannou léčbu asi člověk nedostává jenom tak.

„Je to skvrna na papíře,“ napovídá z televize senilní otec Fouras. „Může být z písku, nebo z domu postavená, můžeme ji rovněž sníst,“ vypaluje mi legendární stařec kudrlinku na rozloučenou.

Comments are closed.