Hulín: Konzumuji, tedy jsem

3 Led

„Toto sou kurva svátky na piču. Bez sněhu…“ stěžuje si štamgast Jeník v hulínském bufetu Mašinka, který je – ano! – stále v provozu. V kamnech příjemně praská oheň, mě však čekají povinnosti. Zatímco hosté zabředají do hovoru o tom, že umřel Rajko Doleček, nechávám si ujet svůj spoj ku Praze a mířím do nádražky, známé též pod názvem bufet Otevřeno.

„Zubr Grand – obložené chlebíčky – bagety – cukrovinky – pivo-limo natočíme také do kelímku – wi-fi zdarma.“ Hulínská nádražka o klientelu bojuje jako málokdo. Zejména ten předposlední řádek na křídové tabuli je důležitý. Hulín totiž patří k těm nešťastným stanicím, kde ať jedete odkudkoli kamkoli, na přestup vám nikdy nezbývá příliš mnoho času.

„Zákaz průchodu restaurací bez konzumace!“ varuje nápis hned v předsíni a připomíná pocestnému, že si přes nádražku může zkrátit cestu mezi prvním a druhým nástupištěm. Proč by ale zůstal jen u krácení, když si uvnitř může dopřát jedenáctku Zubra za 25 korun či maxichlebíček o korunu levněji. Konzumuji, tedy jsem, a poroučím si chlebíčky rovnou dva. „Šak to sníte!“ uklidňuje mě paní výčepní, když marně hledám talíř ukrytý pod dvěma rozlehlými krajíci veky.

„Prosímvás, mohla byste to přepnout na Óčko? Já se na to nemožu dívat,“ vykřikuje paní od stolu uprostřed restaurace, když na TV Barrandov naskočí dnes již legendární pořad Týden s prezidentem. Rychlá ekvilibristika s ovladačem však kýženou úlevu nepřináší. Na obrazovce se postupně objeví Aladin a Tři bratři. Už si myslím, že tolik laskavého humoru nemůžu přežít, když tu paní výčepní přeladí na Dovolenou s Andělem. Tahle část mozku už mi naštěstí odumřela.

„To je zajímavé, jak lidi vzpomínají na to, co bylo. Hlavně ti mladí, co to nezažili,“ glosuje příběhy úderníků na rekreaci paní výčepní. Rozená psycholožka. Jestliže v Hulíně před pár lety sháněli servírku, v psychotestech si vybrali dobře. Já se zatím snažím číst knihu The Colors of Violence od indického psychoanalytika Sudhíra Kakara a tak nějak to do sebe všecko zapadá. Dovolená s Andělem je totiž tak trochu česká odpověď na Bollywood. Od Josefa Kemra hrajícího na lesní mýtince na cello až po velké písňové a taneční finále.

„Podle mě dneska lidi neposílají děti na tábory, protože na to nemají,“ připojuje se k mému soukromému rozboru díla paní hospodská. „Lidi mají prachy. Mají. Ale pořád plačou,“ oponuje štamgast Laďa. Diskuse je sice vyostřená, leč kultivovaná. Podobně jako v sousední Mašince, ani zde ještě nevymřela starosvětská galantnost – lidé se navzájem oslovují jménem, ale vykají si. „Ono se nakonec nejedná o to, co se říká, ale co se dělá,“ připomíná z televizní obrazovky Gustav Anděl a jeho kolegové z ROH.

Na TV Barrandov jede reklama na sýr President (jasná podprahovka!), čili je opět čas přeladit jinam. Jingle jako z Kauflandu uvádí soutěž Máme rádi Česko na TV Prima: pořad, který spojuje všechny televizní soutěže v jedné a všechny celebrity na jednom místě. Tým Martina Dejdara se sourozenci Gondíkovými a Noidem Bártou zde bojuje proti týmu Jakuba Prachaře s Romanem Šebrle, jakousi holkou v triku s nápisem BROOKLYN a nějakou malou starší paní, kterou bohužel nedokážu identifikovat, neboť zjevně ageistický kameraman ji neustále rámuje mimo záběr. Podobně našlapané je i složení bagety 603 delikates od regionálního producenta Josefa Pospíšila z Holešova, kterou mi paní výčepní ohřála v mikrovlnce.

„Doufám, že vás soutěž baví, my se bavíme skvěle,“ loučí se moderátor, než obsluha přeladí na Vraždy v Midsomeru. Já se loučím taky a pomalu mířím k východu. Počasí venku je jako na vraždu. Nebo spíš na sebevraždu.

„Člověk se nejvíc otrká mezi cizíma lidma,“ vysvětluje mi ještě na rozloučenou Laďa, a ilustruje to na příkladech kolegů z fabriky. „A proto chodím sem,“ dodává na závěr.

Comments are closed.