Šťastná hvězda žabí tlamy

9 Srp

Psal se rok 1964. Judita Čeřovská zpívala píseň o Dominikovi, Josef Zíma o Zelených pláních a Waldemar Matuška pěl Už dávno nejsem dítě, Antonín Novotný byl jako jediný kandidát zvolen prezidentem, StB lovila z Černého jezera nacistické dokumenty, které tam sama vykoupala, americká armáda vstoupila oficiálně do vietnamské války a čínští soudruzi poprvé odpálili svoji první atomovou zbraň, autem roku byl zvolen Rover P6 a z pásu v Mladé Boleslavi sjela první Š1000MB, narodila se Courtney Love, Robert Fico a Lenny Kravitz, Stouni debutovali svou první dlouhohrající deskou a českoslovenští inženýři a technici poslali na koleje ČSD elektrickou motorovou jednotku EM475.1 s laminátovou tváří, stvořenou pány Hrbasem a Míškem. Zatímco Nikita Sergejevič Chruščov to měl za pár, po našich kolejích se rozjelo vozidlo, ke kterému měli svou progresivitou daleko i slavní Beatles, kteří ten rok navštívili poprvé USA. Nikomu nezářila šťastná hvězda tak dlouho jako panťáku, či chcete-li žabotlamě, nikdo nečekal, že vydrží v provozu trojnásobek plánované životnosti a přitom stále sexy a nenahraditelný i v okamžiku konce svého provozního nasazení 10. 8. 2018 na lince S41 Praha Libeň – Praha Podbaba.

O jejich konstrukci i provozu lze najít poměrně hodně informací, takže zde uvedu jen něco postřehů. Pantografy byly zajímavé levostranným řízením, předsunutou polohou sedačky strojvedoucího až před přední podvozek, díky čemuž šlo zažít v kombinaci s tvrdým odpružením příčné rázy jako na moři (o pomoc šlo ale volat palubním telefonem kolegovi na druhé stanoviště), cestující ve vyšších rychlostech na rozbitých tratích socialismu museli vyvinout poměrně velké úsilí udržet se na sedačkách a nepřekousnout si jazyk. Měly dobře vymyšlené topení – dokonce dvěma okruhy, což byla v zimním provozu velká výhoda, oproti jiným vlakům v nich bylo vždy teplo (zlí jazykové namítnou, že i v létě, ale co si budeme namlouvat, je lepší se ugrilovat v City Elefantu s nefunkční klimatizací, nebo si stáhnout pěkně okno a nechat se ovívat?). Jejich posuvné dveře do oddílů byly věčně hravé a otevíraly se a zavíraly podle náklonu vozidla zcela nečekaně, tedy žádná tlačítková nuda. Průchod z vozu do vozu přes přechodové můstky a prostorem okolo vysokonapěťových kobek byl malým dobrodružstvím, zvláště když někdy nefungovalo osvětlení. Jejich pneumaticky ovládané dveře umožňovaly rychlejší výměnu cestujících než moderní dveřní systémy které na vás ještě nesnesitelně europeizovaně pípají nebo pískají. Také světlá výška nástupních prostorů nevyžadovala nošení přilby jako v moderních vozidlech typu Pendolino nebo Elefant a dalších, člověk mohl kromě kola přestěhovat klidně i delší štafle nebo pořádný fíkus – vzpomínám, jak jsem jednou vezl z Libně i 200litrový sud od oleje.

Byly roztomilé jednou dvousedačkou a jednou sklopnou sedačkou se zábradlíčkem v prostoru nad schůdky proti záchodu s dřevěným olištováním nástupního prostoru a s dřevěnými částmi dveří, dřevo je přeci jen luxusní materiál. Jejich nevakuové WC bylo jistě méně stresové než moderní záchody například v Regionovách, kdy nikdy nevíte, kdy se dveře otevřou a vaši zadnici si bezostyšně prohlédne dobrá polovina vozu. Osvětlení jejich interiéru bylo určitě o hodně příjemnější než zářivkový elefantí džihád drtivé přesvícenosti. Byla to vozidla úsporná, dobře ovladatelná (dokonce kolega ovládal vozidlo pouze nohama, což zde nebudeme podrobně rozvádět) a dílensky celkem vděčná. Jejich design byl vždy fascinující, milovali je zvláště Britové a Japonci, věděli o nich leckdy víc než Češi. Jejich náhrada motoráky Regionova na jejich poslední lince S41 je neekologická, nekapacitní a nesystémová, ne nadarmo se ROPIDu nelíbí. Než se dorozpadla poslední jednotka, měla naše státní železnice dostatek času uvažovat, čím je na městské lince soudobě a vhodně nahradit, bouhžel management ČD a.s. by potřeboval možná ještě asi tak čtvrtstoletí na nějaké systémové opatření. Jenže tak dlouho už podudržované stroje vydržet nemohly. Někteří i doufali, že dráha vyhodnotí jejich výjimečnost a bude je nasazovat na jakousi retrolinku, bouhžel ani to nikoho nezajímalo. Prostě budu na žáby vzpomínat rád a s úctou, udělaly obrovský kus práce a kdoví kolikrát obkroužily zeměkouli s milionem cestujících. Myslím, že nejsem sám, kdo je měl rád – například to bylo určitě nejvíce posprejovávané vozidlo. Takže i sprejeři zatlačí slzu – protože je KONEC!

Petr Wechtr

Comments are closed.