Památce Bronislava Poloczka

Zvláštní shoda náhod. A blbá. Ráno jsem přemýšlel, jak v posledních měsících odcházejí moje idoly. Magor, Václav Havel… Odpoledne přijdu domů a dozvím se, že zemřel Bronislav Poloczek. Nechci teď popouzet nikoho, kdo se právě pouští do kvalitativního srovnávání těchto osobností – chci jen zkrátka říct, že jsem je měl všechny tři rád a je mi líto, že už nejsou mezi živými.

Continue reading “Památce Bronislava Poloczka”

Hříšné indické rozkoše

“Dřív jsme s tátou hodně smažili. Ale od té doby, co mu vzali žlučník, se člověk doma pořádně nenají,” pravil Matouš a namočil si pakóru do tatarky. Náš příspěvek ke globální fastfoodové kultuře vlastně přišel v tu pravou chvíli. O pár dní dříve totiž indický časopis Tehelka zveřejnil svůj žebříček 15 nejnezdravějších indických jídel.

Continue reading “Hříšné indické rozkoše”

Tallinn

Estonsko je na Baltu takový předěl mezi postsovětským jihem a bohatým, ale strnulým severem. Pokud jedete z domoviny, můžete s přejezdem polsko-litevských hranic sledovat, jak se každou desítkou kilometrů přibližujete nordickému stylu. Ten se vyznačuje tímto:

Continue reading “Tallinn”

JXD se žení, čtenář RX pění

Haimi:

Nějak se to seběhlo, že když vezmete do ruky noviny, neslyšíte už rok o ničem jiném než o svatbách pana Jiřího. Nejdřív do toho práskne bujně tvarovaný vekslák Paroubek se svou rachitickou ženou – a teď si pro změnu rachitický konopný baron JXD bere bujnou studentku psychologie. Předvolební tah Erica Cartmana české politiky s úšklebkem přejdeme. Ale reality show, kterou nás Reflex poslední čísla vydatně oblažoval, zasluhuje alespoň sukovici s dvojitým klystýrem.

Continue reading “JXD se žení, čtenář RX pění”

Ostrý rapy negrů z hor

Jsou tady Vánoce. Do okna vám suše a bez mrknutí civí Sneško Belić, vy zíráte do počítače a s vypětím veškeré mozkové kapacity rozmýšlíte, jestli je dobrý nápad jít na kilo salátu a cukroví večer chlastat. Ale pojďte zkusit ještě nahodit záložní agregáty, doposud neztracené pod hladinou majonézy… pojďte si maličko zavzpomínat. Můžu vám za to slíbit sladkou odměnu, pláž a nejkrásnější slovanské děvojky. Jen chvilku trpělivosti.

Píše se rok 1997. Eso i jiné české hitparády bourají neprve No Doubt, pak američtí hezounci z Backstreet Boys, ty sesadí pro změnu australští smooth-faces Savage Garden, které nakonec v prosinci stejně porazí Nick, Howie, Brian a A.J., protože jsou přeci jen pohlednější, je jich víc a jejich promoklé košile mají ještě o něco nižší gramáž.

Krom toho poprvé do rádií vniká nový hudební styl, doposud známý jen mezi graffiťáky a pár nadšenci. Hip-hopová formace Chaozz diktuje o úpadku televizní zábavy, a to způsobem, že všechny děti před obrazovkami hýkají nadšením.

Mezitím o pár set kilometrů dál, ve Svazové republice Jugoslávie, znají hip-hop jen o chvíli kratší dobu, než černoši z Bronxu. Rap a beaty jsou pro ně v polovině devadesátých natolik samozřejmé pojmy, jako byl Zlatý slavík pro Gotta, Bílou a Olympic pro nás.

Z tohoto dnes již oldchoolu jsem pro vás vybral svoji oblíbenou černohorskou dvojici Monteniggers. Už sám název dává tušit, že tady se nebudou řešit žádná vážná sociální témata, a zároveň se tím tak trochu zavazují, že jim to bude šlapat aspoň způli tak, jako opravdovým niggaz z New York City. Posuďte sami, zda závazku dostáli a zatlačte slzu společně s otázkou, proč musíme být ve všech hudebních trendech sto let za opicemi.

Sůl a tequila, citróny na kila…

P.S.: Veselý Vánoce, vole!