Neděle odpoledne, závodiště Sha Tin, Hong Kong. Proceed to the sizzling wok counter, navádí mě velký nápis vyvedený v kombinaci angličtiny a kantonštiny. Jeden z mnoha stovek pokynů, podle kterých se místní obyvatelé každodenně posunují v davu a udržují pořádek a zenovou harmonii. Řadím se tedy taky do fronty a čekám na čínské grilované kuře a japonské pivo. Je potřeba se zásobit vším potřebným pro příjemně strávený dostihový den. Tak se alespoň téhle zábavě říkává v propagačních letácích a manických výlevech z lóže komentátorů. Jde samozřejmě o chlast a dostatek smaženého jídla. Cílem je nejspíš potenciálního gamblera macerovat v požitcích a dostat ho do bujaré nálady, ve které se začne rychle zbavovat peněz. Když jsme u toho, měli bychom si hned ze začátku vyjasnit základní princip – milovníci zvířat a sportu patří do psího útulku nebo na tenisový kurt, tady jde jen o bohapusté, společnost rozkládající, naprosto iracionální a nezodpovědné utrácení peněz. Nese to s sebou i několik přínosných věcí, ale o nich až později.
Dostihy a sázky!
Chtěla jsem začít velkolepými slovy, nápaditými metaforami a vymazlenými metavtipy. Přišlo mi to ale nakonec úplně zbytečné, proto přejděme rovnou k věci. Vágus.cz vydal tištěnou ročenku! (Vysvětlení pro mladší a alternativnější ročníky – to je něco jako zin.) Nejde o výběr toho nejlepšího z tohohle blogu, ale o 15 zcela nových, původních textů (plus jeden převzatý), které spojuje jedno téma – dostihy a sázky.
No City for Slow Men
aneb první dojmy z výjezdního zasedání redakce v Hongkongu
Na planetě Zemi je několik míst, kde lze pozorovat specifický klimatický jev, který bychom laicky mohli nazvat „indiferentní počasí“. Člověk se ráno podívá z okna, protože chce vědět, jaké je venku počasí, ale zjistí pouze jedinou věc – že venku je… počasí. Když vyjde na ulici, přesvědčí se o tom samém – jo, je tu (asi) vzduch. Někde nad námi asi pravděpodobně je něco jako nebe. Počasí existuje. Já taky existuju. Nebo ne? Hong Kong je jedním z těch míst.
A která je ta naše?
Pamatujete si ještě na naši velkou letní nádražkovou soutěž? Konečně tady pro vás máme vyhodnocení v podání šesti členů redakce a jednoho hostujícího učitele českého jazyka a literatury. Podívejte se, jak jsme opravovali vaše slohovky.
Ideamakeři, inovátoři a jiní spasitelé
Náš hejt začal klíčit už před dávnými lety, kdy jsme s Betlou poprvé vkročili do pražského HUBu, nic zlého netušíce. Na pódiu nějaký nerd vykřikoval své vize o robotických vychovatelkách pro děti a znudění freelanceři se zatím cpali organickými jednohubkami, bylo to k popukání. Nejlepším bodem programu se pro nás ale stala nástěnka u vchodu. Ve vkusně vybledlých odstínech na ní byli vyvedeni štamgasti tohohle trendovního kanclu spolu s mystickými popisy jejich džobů.
Z maloměsta do Polska a zpět
Co nového v pakulturních luzích a hájích…
Akce týdne
BARDZO FAJNÝ VEČER #2 – POLSKÝ HIP HOP
3. dubna, Bio Oko, 20:30
Za našich mladých let bylo na maloměstě nutné zařadit se do nějaké skupiny, dnes by se možná řeklo subkultury. Základní možnosti byli tři – buď jste jezdili na diskotéky, nebo jste navštěvovali místní rockové, bigbítové a metalové koncerty (což v létě vyvrcholilo odjezdem na nějaký hipísácký fesťák, ideálně Trutnov), anebo jste byli hopeři. Prostupnost mězi těmito skupinami takřka neexistovala, nutné bylo naopak se co nejvíce vymezit – třeba výběrem správné občerstvovny – ba se k členům druhých skupin chovat co nejopovržlivěji jako k jedincům beze špetky vkusu. Já a moji kamarádi, jako příslušníci typu č. 2, jsme diskofily ignorovali a hopeři nám přišli jako totálně směšný a trapný. Na fakt, že brácha mojí nejlepší kamarádky poslouchal polskej hip hop, jsme reagovali zhruba stylem: „Cooooo? Ty vole jako fakt?!“
Pak jsme se někteří rozutekli do světa, kde nás dostihla postmoderna a najednou jsme začali poslouchat tak nějak všechno a dnes vzýváme bohy na alternativních hip hopových koncertech a na zábavu s Divokym Billem bychom nešli, ani kdyby nás platili.
Mé otrlé noci…
Přichází festival Otrlého diváka a těšíme se jako nikdy. Bude to totiž jubilejní desátý ročník a i my se už pár let nadšeně mačkáme s úchyly, hipstery a salonními intoši na dvoře Aera a bojujeme o lístky na ty největší bizáry. Upřímně – nový Lars von Trier je možná fajn, ale dvakrát denně pět dní za sebou byste na jeho fláky nešli. Ovšem na filmy jako Úžasný život Sačiko Hanai nebo Plán 9 z vnějšího vesmíru se dá chodit pořád (a kdo říká že ne, ten potají brečí u Pošty pro tebe a čte si špatný blogy).
Svoboda, zodpovědnost a čirá psychopatie
„Obecně platí, že člověk si nejlépe umí pomoci sám. V dnešní době, když si chcete vydělat třeba příležitostně, nebo získat od někoho nějakou podporu, je s tím strašné množství trápení. Ve chvíli, kdy bude nezaměstnaný soused a bude potřebovat práci, nedělá mi problém dát mu pár stovek za to, že mi poseká zahradu a oba budeme spokojeni. Dnes se ale toto nestane, protože administrativa nás od toho odradí. Uvolněme si ruce a nechme lidi, ať si pomůžou sami a sobě navzájem…..Ti, co chtějí pracovat a pracují, se budou mít dobře. Pak mohou mít více dětí, protože budou vědět, že se o ně dokáží dobře postarat… Najmout a propustit musí být snadné. Extrémně snadné…“
Plačící sirotci a čunkové oschlebíčky
… a taky vapřová pečeně, anglické dnídaně a vařenéklobsy. Ano, autentickou atmosféru Balkánu můžete nasát hned na pražském hlaváku po nástupu do rychlíku EC 273 Avala směr Bělehrad.
Mostar: Češka, Polska, Jugoslavija!
Do Mostaru jsme dorazili plni zářícího světla, kterým nás nabily desítky a stovky náboženských suvenýrů v Medžugorje. V roce 1981 tu Vicka, Jakov, Mirjana, Ivanka, Marija a Ivan měli vidění panenky Marie. Církev jim to sice neuznala, přesto v malé vesničce, která sestává de facto pouze z jedné dlouhé ulice, vyrostl křesťanský Disneyland.