Rasismus, zapatismus a šílený lidi

„Tak kam to bude?“ otočí se na mě s žoviálním výrazem řidič taxíku. Jeho široký úsměv společně s i na místní poměry neobvyklým množstvím gelu na vlasy mně poněkud znervózňují. Vypadat jako hodně laciný a nepovedený klon Antonia Banderase tady sice patří k dekóru, ale pořád ještě jsem si na tu estetickou a čichovou smršť provázející mužskou polovinu populace v Mexiku úplně nezvykla. „Colonía Progreso“ odvětím a snažím se znít stejně žoviálně. Antonio vytřeští oči, pustí volant a jeho žoviálnost v tu ránu zmizí. S nefalšovanou hrůzou v hlase na mně na mně upře zrak a naléhavě pronese: „Ale to nemůžeš. Tam nemůžeš sama. Holky jako ty nemůžou samy do colonías. To nejde. Víš, co by se ti tam mohlo stát?“ Mluví pomalu a výrazně artikuluje, asi abych mu opravdu dobře porozuměla. „Ne. Co by se mi tam mohlo stát?“ hraju si na hloupou turistku jako vždycky a čekám, co přijde tentokrát.

Continue reading “Rasismus, zapatismus a šílený lidi”

Ztraceny mezi monarchy

„To musíte nejdřív do Zitácuaro. Ale… víte, že teď v květnu už není sezóna?“ Nejistý úsměv na tváři prodavačky lístků na autobusovém nádraží nás měl znejistět. Tedy mě a Sofii, kamarádku z Argentiny. Po půl roce v Mexiku jsme mohly tušit, že v zemi, kde vám nikdo do očí neřekne nic nepříjemného, kde neexistuje odpověď „ne“ a všechny potíže se řeší nepřímo, je tohle hodně výrazné varování. Ale nás to nevyvedlo z míry. My si byly jisté. Jasně, v národní rezervaci monarchy stěhovavého už nebudou stromy obalené motýlky, ani neuvidíme, jak se jimi zaplní celá obloha. Ale taky se díky tomu vyhneme davům připitomělých turistů, co tam jedou jenom proto, že si to našli v Lonely Planet!

Continue reading “Ztraceny mezi monarchy”