Nausea naučila Dalibora housti
Konečně přišla ta chvíle, kdy můžeme provětrat sváteční vaťáky a vyrazit na večírek na který se nezapomíná (pokud budete mít štěstí a ráno se vám na něj podaří vzpomenout). Periodikum Nový Prostor slaví své již 10. narozeniny a u této vzácné příležitosti pořádají vágusové všech ulic večírek.
Připijme si Ironem, 10. prosince 2009 ve 20:00 to vypukne!
Večírek Nového Prostoru
10.12.2009 od 20:00
Multikulturní středisko Pilot
Donská 19, Praha 2
Haimi se mnou rád láskyplně laškuje. Dlouze se mi dívá do očí, jemně mě hladí po ruce a pak smyslným hlasem pronese: „U-kaž-piču! U-kaž-piču!“ Haimiho mám ráda a vím, že pro mě chce jen to nejlepší, a proto mu chci vždycky a za každých okolností vyhovět, to je snad jasné… Nicméně jsme měli občas trochu problémy hlavně v tramvaji, na úřadech a jednou i ve psím útulku. V zimě to už vůbec nešlo… Než jsem se vysoukala z oteplováků a podvlíkaček, Haimi už neměl zájem a pokřikoval romantická oslovení na jiné dívky. Teď jsem ale konečně objevila něco, co poskytne vizuální potěchu Haimimu a mě naopak ušetří diskomfort způsobený zimou. A navíc dá vyniknout mé přirozené kráse.
Rosák: Tak copak máš pro nás dnes, Matouši?
Čáslavský: Myslím, že čtenáři Váguse si protentokrát zaslouží kombinaci dvou kultů naráz. Proto v tomto videu hrají hlavní roli Bollywood a disco.
Kdo se bojí do Sušice kvůli sušáku, bojí se zcela zbytečně, protože v Sušici, a to je statisticky dokázáno, není nádražek o nic míň než kdekoli jinde. Ta místní je umístěna v likusáku vedle nádražní budovy a nese název Rychlé občerstvení Billyho Bobba, který jsme však ochotně změnili na Billyho Bobra.
Když jsme v tom odkrývání archivu, někdy v roce 96 jsme jeli s kapelou na koncert někam ke Kutné Hoře a spalo se tam u jednoho punkáče. V plechové krabici od sušenek byly cédéčka a jedno cele černé s devíti oranžovými šváby. (Nebo to byly vši?) CD nás uhranulo, protože tam byla podivná polská muzika. Bez názvu, jen černý potisk s devíti oranžovými brouky. Dlouho jsme vedli debaty, jestli to je jedna kapela, nebo kompilace, nebo co to je…
Před pár lety jsem věnoval několik večerů odkrytí záhady s pomocí internetu: Polská psychedelická skupina Apteka, album se jmenuje Menda… A je tam píseň o tom, jak povartegu zkurvisyna prezbrojil na amfetamina. Doteď nevím, co to znamená, ale deska kultovní.
204 minut. Tak dlouho zhruba trvá jedna cesta vlakem z Prahy do Otrokovic nebo jedno líčení u chorvatského soudu. A taky jeden z nejlegendárnějších bollywoodských filmů z roku 1975.
Dobře, to přirovnání k soudu je trapně prvoplánové. Ten vlak už ale ne. Všechno to totiž začíná scénou na opuštěném nádraží kdesi uprostřed Indie. Rádžasthán? Maháráštra? Nebo snad Arizona? Texas? Colorado? Není to vlastně jedno? Tohle je totiž curry western, hombres. Sholay. Šólé. Plameny. Poctivá kovbojka se vším všudy. Juliu Borisoviči Brynnerovi závistí padají poslední zbytky vlasů. Kam se hrabe Sedm statečných. Tady na bandu padouchů stačí dva. Dharméndra a Amitábh Baččan. Vlakové honičky, rvačky, střílečky, zpěvy a tance, uhýbání střelám jako v Matrixu, spravedlivá pomsta, šťastný konec. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A k tomu ta scéna s mincí. A ta písnička…
Myslím, že jsem objevil prapraváguse.
Fotka pochází tuším z léta roku 1996, kdy jsme vyrazili se 4.B gymnázia na poslední školní výlet… A jedná se o jeden z mých prvních filmů, které mi otevřely cestu do černobílého světa vývojky universal a papiru neobrom.
Prdlajs… léto 1994 to bylo, do hajzlu ty vzpomínky…
Prohrabávám fotky a posloucham Hlavsu.
Nikdo z nás nedoufal, nejeden člen zoufal. Tak nějak jsme si o půl jedenácté cestou na nádraží připadali. Cítil jsem ale šanci a vstoupil na perón. K mojí radosti jsem v září nádražních reflektorů spatřil stůl obklopený štamgasty naprosto typickými pro nádražní restaurace.