Tenhle hajzlík jsme objevili v horách u Biškeku. Šli jsme po horské pěšině a záchodky stály u malého kamenného domečku, jakože bivaku pro horolezce. Ta díra pod nimi je mnohem větší, než jak to z fotky vypadá.
Bufet U Mašinky, Harrachov
Zapadlejších železničních stanic už u nás mnoho není. Do města jsou to dobré tři kilometry a koleje se sice klikatí až do Polska, ale trať z Tanvaldu tady končí. Dál už se dostanete jenom na lyžích. Ale ještě předtím byste se měli posilnit v místním restauračním zařízení.
Base camp pod Mustag-Atou
Takhle to vypadalo v základním táboře pod Mustag-Atou v Číně. Ty veřejné záchody smrděly ješte víc než hajzly v Rokytnici, takže všichni srali buď po okolí, nebo si rovnou postavili svůj
záchod-stan.
U Smolíků, Praha-Smíchov
Jak na Nový rok, tak po celý rok – než vypukne ragnarök. To jsme si řekli prvního ledna společně s Matoušem a Bětou, a vydali se na sváteční pohoštění do Mekky všech vágusů, do smíchovské nádražky Oáza, kde se protínají cesty dělníků i básníků, a kam i královny dojíždějí vlakem.
Peumanentně nauváno
Tak jako si v české nádražce prostě musíte dát jedničku, po Indii se nedá cestovat bez něčeho ostřejšího za pyskem. Ať už za spodním po vzoru místních domorodců, či za horním ve skandinávském stylu. Naše nová rubrika bude sloužit všem odvážlivcům, kteří dychtí po aftách a rakovině ústní dutiny, aby se v nepřeberné nabídce žvýkacího tabáku všeho druhu lépe orientovali. V případě zájmu se neváhejte obrátit na naši poradnu na adrese klub.rvacu(NP)vagus.cz. S prvními vzorky z našeho testování se můžete seznámit níže.
Záviši, ty jsi ale vůl!
Před pěti lety pro nás byl tento pán kultovním umělcem a jeho desku Život je sranda z roku 2005 mám dokonce podepsanou. Jenomže pak se něco zadrhlo. Možná neunesl svou slávu, možná jsme prostě jenom konečně vyrostli. V každém případě jsme na Milana Smrčku najednou nějak zapomněli. A on zatím stihl vydat dvě alba bez sprostých slov, seznámil se s Karlem Gottem, vystupoval v Parapleti Zdeňka Svěráka a nepřímo rozpoutal ohnivou debatu mezi kulturními redakcemi Reflexu a Práva. Teď se vrací s novou deskou Bože, já jsem vůl.
Přerovská nádražka, 1. díl
Přerovská nádražka je výjimečná především tím, že je to dvoj-nádražka. První díl bude věnovaný bufetu, jež se nachází po levé straně při vstupu do foyer.
Zlín-střed
Některé návraty na známá místa ve vás nevyvolávají příjemnou nostalgii, ale spíš svíravé pocity a přívaly melancholických nálad. Třeba jako když se vydáte se v předvečer Štědrého dne do zlínské nádražky. Nejeden z našich legendárních výletů do Uher začínal právě zde. Naposledy jsem tady kalil v červenci 2003 s Žirafou a Bourkem a Mirek Dušín české hudební scény mi vysvětloval, že rozum dostanu až v jedenadvaceti. Za ty roky se toho změnilo hodně. Ejhle natáčí novou desku už třetí rok, Ememvoodoopöká se rozpadli úplně a režnou zdražili z dvanácti korun na sedmnáct.
Zlínská nádražka patří přesně k těm podnikům, kolem kterých skoro denně procházíte, ale dovnitř se nikdy neodhodláte. Kdo by se taky zdržoval na nádraží, odkud jezdí vlaky jenom do Vizovice a Otrokovic. Osazenstvo hospody proto tvoří uzavřenou komunitu a tato exkluzivita se promítá i do složení personálu. Náhodný návštěvník by si mohl myslet, že službu za pípou si losují štamgasti mezi sebou. Zajímavým fenoménem je i zdejší otevírací doba. Není uvedena na dveřích a po rozhovoru s hospodským mongoloidních rysů jsem nabyl dojmu, že je nejspíš smluvní.
Nenechte se však těmito nástrahami odradit. Prostředí je příjemné a takřka rodinné. Kromě vysokých stolků na jedno rychlé je k dispozici i improvizovaný salónek k delšímu posezení a v předvánočních dnech tu blikají nejen automaty, ale i umělý stromeček. Nabídka jídel čítá guláš, párek v rohlíku a jiné klasické nádražní pokrutiny stylově vyvedené na umělohmotných zasouvacích destičkách. Nabídka piva bezmála trumfne i tak vyhlášené zlínské podniky jako Chelsea. Gambáč, Kozel, Zubr, Radek. Bohužel jak na potvoru zrovna netočili. Nabídku lahváčů z přeplněné ledničky jsem slušně odmítl a raději vzal zavděk točenou kofolou za lidovou cenu 3,- Kč za deci. Z tvrdých lihovin je k dostání prakticky všechno, co teče. Cena je jednotných 17,- Kč.
Pokud jsem si posledně stěžoval, že v Dejvicích přesunuli záchody dovnitř, ve Zlíně nic takového nehrozí. Stále se poctivě chodí na perón. A pokud budete hodní, třeba vás v létě nechají kalit venku na lavičce, dívat se na koleje a čekat, až tady za hodinu zastaví další lokálka. Tak jako jsme to dělali kdysi my.
Atmosféra: * * *
Obsluha: * *
Pivo: nehodnoceno
Jídlo: * * *
Hajzlíky: * * *
Pět * je maximum
Salonní intelektuálové
Poznáte je snadno. Srocují se na nejrůznějších kulturních akcích a festivalech a jejich nájezd odhalíte již podle markantního nárůstu poptávky po jasmínovém čaji.
Nádraží Dejvice!
Ano Jiří, zítra mé kroky zamíří k Tebou milované nádražní restauraci v Dejvicích. Dej Bůh, aby v této těžké době (ekonomická krize a stavba tunelu Blanka) byla Tvá milovaná hospoda otevřena. Udělám i pár pěkně vostrejch snímků, aby sis mohl zavzpomínat, jak tě tam posledně děvčata oalkoholovala.