Dneska se rozepíšeme trochu vážněji. V Indii si totiž právě dnes připomínáme deset let od nejostudnější události za posledních… no za posledních deset let, ať nekecám.
Ano, je slavný i v Indii
Jen drobný dodatek ke včerejšímu příspěvku. V Indii už Slavoj na svém PR zjevně zapracoval…
Agnipath. Vynechat?
Máme za sebou nejen Den republiky, ale i premiéru prvního letošního bollywoodského trháku. Agnipath. Ani ne tak remake, jako spíš pocta původnímu filmu z roku 1990. Šli jsme na noční projekci, protože ostatní lístky už byly vyprodané, čekali jsme půl hodiny ve frontě a vyšlo na nás místo jen v první řadě. Ale už po deseti minutách jsem si říkal, ty vole, tohle je masakr.
Indický politický plakát žije 1: Odkud jsme, kam jdeme?
Politický plakát je svébytný umělecký žánr, se kterým se u nás dnes setkáte tak možná na předvolebních billboardech Balbínovců. To v Indii, to je jiný čajíček. Třeba v Dillí na Néhrúově univerzitě (Jawaharlal Nehru University, JNU) jsou plakáty s politickou tematikou nejen angažovaným uměním, ale také prakticky jediným navigačním systémem, neboť pokrývají většinu budov od sklepa až po půdu. Proto jsem usoudil, že si zaslouží vlastní fotoseriál. V úvodním díle si nejprve obhlédneme terén a podíváme se, kde se vlastně nacházíme. Také si představíme hlavní studentské organizace, aby se vám v plakátech lépe orientovalo. Je to totiž podobný mrdník jako samotná indická politická scéna.
Continue reading “Indický politický plakát žije 1: Odkud jsme, kam jdeme?”
Všude dobře, doma nejlíp
Konečně zase zpátky doma. Teda v Praze. Už bylo nejspíš načase. A asi bych měl mít i radost, protože cesta stála za to. Začalo to tím, že jsme museli startovat taxíka. Ten nám pak ještě cvičně zdechl asi na třech semaforech, ale pak už se konečně spokojeně rozbafal a já jsem začal věřit, že to letadlo v nelidský čas 1:40 opravdu stihnu. Najednou ale zajíždíme ke krajnici. “Počkej dvě minutky, musím si dát čaj,” povídá řidič. Nechápu. “Už dva dny jsem nespal,” vysvětluje a já už nejen chápu, ale začínám se děsit zbytku cesty. Dávám tam pro uklidnění jednoho Ganéšu, jako dýško mu tam nechávám zbytek slivovice a mizím do útrob letiště. Na prohlídkách se všichni usmívají, dvě a čtvrt kila kontrabandu prochází bez problémů. Akorát v duty free mě vytáčejí. “Čokolády si vem kolik chceš, ale flašku vína nemůžeš, neletíš přímo.” Tentokrát mě vezou Holanďani. Vaří výborně a promítají bollywoodské filmy. Přestup v Amstru v pohodě a v Praze jsme hned. Na pásu už se na mě smějou obě moje zavazadla, tak se směju taky a mířím k východu…
“Dobrý den, celní kontrola. Co vezete, odkud jedete?” Kruté setkání s českou realitou. Ještě že už jsem byl na záchodě.
“Z Indie,” blekotám a začínám se bát nejhoršího. “Mám tam nějaké sladkosti, čaje a tak…”
“A co dál? Nemáte tam doufám nic od zvířat?”
Zmínka o zvířatech mě trochu uklidňuje a přecházím do protiútoku. “Od zvířat určitě ne. Však já to otevřu a podíváte se sám.”
“Zatím ne, nejdřív to projedeme skenerem,” odvětí celník. Pokládám kufr na pás a už si začínám s Ruzyní spojovat pár dalších let svého života.
“Tohle vypadá dobře, tohle taky. Tak už běžte.”
Jsem vysvobozen. Slušně poděkuju a co nerychleji hopsám k východu. Mrazivý vzduch mi likviduje plíce, ale stejně se směju jako retard. Byl to krásný výlet.
Bitka autobusáků
Myslel jsem, že dnes už se nemůže stát nic zajímavého. Stalo se. V autobuse cestou přes půlku Dillí. Nejdřív nám asi začala docházet voda v chladiči. Odhaduju to z toho, že průvodčí na zastávce odklopil víko z bedny za řidičem, chvíli pičoval a na další zastávce vyběhl ven a půjčil si ve stánku s čajem konev na vodu. Zatímco dolíval vodu do útrob bedny, pokusil se nás předjet další autobus. Náš řidič na to zareagoval tak, že se zprudka rozjel, div to do druhého busu nenapral, vyklonil se z okýnka a začal příšerně nadávat. Pokud jsem to správně pochopil, tak nás ten autobus neměl předjíždět, neboť tím dělá bordel v jízdním řádu. Na protiargumenty konkurenčního průvodčího odpověděl tak, že ho chytil za límec a začal s ním lomcovat. Některé dámy slabších povah začaly vystupovat, dožadujíce se vrácení zbytku jízdného, a osazenstvo busu se rozdělilo na dva tábory. Jeden začal křičet, ať už jedeme, druhý se jenom potutelně usmíval a čekal, kdy začne bitka. Nemusím asi říkat, ke které skupině se přidal cynik mého formátu. Nakonec si to ale všichni nějak vyříkali a naše morální vítězství jsme stvrdili, když to řidič rozkalil asi osmdesátkou a na mostě jsme ten druhý autobus předjeli.
Jiřin.biz žere WIZ!
http://www.kubergroupindia.com/filter_khaini.htm
Vzhledem k tomu, jak jsem strávil dnešní odpoledne, vyhlašuji další tipovací soutěž: Kolik kartónů tabáku se mi podaří propašovat z Dillí přes Amstr do Prahy?
Jinak zajímavý den. Na nádraží v Dillí mě museli budit, abych neodjel s vagónem zpátky do Udajpuru. Pak jsem se potkal s Paulem ze Skotska, který cestuje po Asii asi už tři roky s tříměsíční pracovní přestávkou v Austrálii. Docela fajn chlapík. Pomohl mi se slivovicou a zůstaly mi po něm i sluchátka, které si zapomněl na hotelu. Asi věděl, že už mám doma všechny rozbité. Díky! Pak jsem se vypravil na univerzitu, kde mi Nora nechala ve svém kamrlíku kufr. Bohužel v něm chyběly boty, které zůstaly trčet v botníku. Tak aspoň budu mít víc místa na kontraband…
Chytrému napověz…
Ty cérky mi dávají. Dneska jsem s nima vyrazil na výlet. Vzali jsme bus směrem na Ránakpur a vystoupili někde uprostřed divočiny podívat se na rádžasthánské vesnice. S tou divočinou se nám to teda povedlo. Všude jenom šutry a kopce, občas nějaký strom nebo dokonce palma. Děcka, co tam pásly krávy, neuměly ani hindsky, bo nejspíš nechodí do školy. Ale stejně už se někde naučily sockovat. Helena pro změnu zase všecko fotila, takže z nich budou brzo ještě větší kašpaři. Když jsem furt žbrblal, tak mi Jana řekla, že ten pokrok stejně nezastavím. Ale třeba jo. Tak buďte té lásky a foťte s citem. Pět fotek denně úplně stačí. Uvidíte.
Pak se naše cesty rozdělily. Holky vyrazily do Ránakpuru a já zpátky do Udajpuru, abych chytl večerní vlak do Dillí. Možná jsem mohl tušit nějakou čertovinu už ve chvíli, kdy jsem nasedl do busu, který vezl lidi i na střeše. Mohlo mě něco trknout, když jsem za lístek platil místo 20 rupií jenom 15. Asi mi mělo přijít divné, když jsme jeli jak s hnojem a stavěli u každé vrby. Nee. Teprve až když nás na rozestavěné dálnici předjel druhý autobus, uvědomil jsem si, že se blíží průser. Vlastně teď ani nevím, co mě tak překvapilo, když jsme se na kraji Udajpuru zařadili do fronty k benzínce…
Takže jsem si podruhé v Indii i zaběhal. Tento úprk se ale nedá označit ani za paměťák, neboť jsem vůbec netušil, kam mám vlastně běžet. Ale fazoška tam asi bude, protože jsem kupodivu ten vlak stihl. I s pauzou na svačinku.
Náhoda není blbec, blbec jsem já
“Tak jsem cetla tvuj mail. Jsme taky v Udajpuru. Chces se potkat? Brnkni mi treba z STD, jestli nemas indickou SIM.”
Proč já jsem to číslo jenom vytáčel? Proč? Proč? Proč? Takhle jsme se zase sčochli s Janou, tentokrát v Udajpuru a tentokrát u toho byla i její kamarádka Helena. Ta nás ovšem nijak nezabrzdila v rozletu. Takže zase jsme vyrazili na spešl lassí a já jsem si dal zase silné. A to tak, že si ze zbytku večera nepamatuju skoro nic. Jsem docela zvědavý, co mi vyleze z foťáku, až dám vyvolat ty fotky, co jsem napráskal na té svatbě…
Foto: Hinduističtí nacionalisté oslavují 16. výročí zboření Báburovy mešity v Ajódhje
Impresionista naruby
Dneska mi jeden chlap řekl, že už jsem napůl Ind. A možná měl recht. Nějak se na mně ten pobyt začíná podepisovat. Místo abych přebíral v Karolinu diplom, zevluju po indických nádražích. Dneska se mi celý den motala škeble od toho, jak jsem měl peumanentně nauváno. Všecko chytám do pravé ruky. Jím ve stánku a piju vodu z kohoutku. Na zem si nesedám, ale dřepím. Použití toaletního papíru mi začíná připadat jako něco fakt ekl a záchodové prkýnko jakbysmet. Zapomínám mluvit anglicky. Zatím teda ještě kývu hlavou zepředu dozadu, ale to se možná taky brzo změní. Možná je fakt nejvyšší čas se vrátit domů. Snad mě tam nepřejede první auto, až se budu na přechodu dívat doprava.
A dovoluji si upozornit, že jsem dnes nakoupil upgrade indického filmového pexesa. 75 dvojiček a samí krasavci. A aby to nebylo tak snadné, na žádné kartičce není popisek. Kromě jedné. Můžete si tipnout, kdo to je. Tentokrát je světle modrý.