Myslel jsem, že dnes už se nemůže stát nic zajímavého. Stalo se. V autobuse cestou přes půlku Dillí. Nejdřív nám asi začala docházet voda v chladiči. Odhaduju to z toho, že průvodčí na zastávce odklopil víko z bedny za řidičem, chvíli pičoval a na další zastávce vyběhl ven a půjčil si ve stánku s čajem konev na vodu. Zatímco dolíval vodu do útrob bedny, pokusil se nás předjet další autobus. Náš řidič na to zareagoval tak, že se zprudka rozjel, div to do druhého busu nenapral, vyklonil se z okýnka a začal příšerně nadávat. Pokud jsem to správně pochopil, tak nás ten autobus neměl předjíždět, neboť tím dělá bordel v jízdním řádu. Na protiargumenty konkurenčního průvodčího odpověděl tak, že ho chytil za límec a začal s ním lomcovat. Některé dámy slabších povah začaly vystupovat, dožadujíce se vrácení zbytku jízdného, a osazenstvo busu se rozdělilo na dva tábory. Jeden začal křičet, ať už jedeme, druhý se jenom potutelně usmíval a čekal, kdy začne bitka. Nemusím asi říkat, ke které skupině se přidal cynik mého formátu. Nakonec si to ale všichni nějak vyříkali a naše morální vítězství jsme stvrdili, když to řidič rozkalil asi osmdesátkou a na mostě jsme ten druhý autobus předjeli.
Nausea naučila Dalibora housti