Category: Vágusův deník

Dnes při mně knjaz nestál. Místo Jelena mi tentokrát u večeře přistál Lav. I ostatní dojmy jsou poněkud rozpačité. Například doteď nemám jasno v tom, jak je to vlastně s vojenskou základnou nahoře na kopci nad Kopaonikem, kam jsem se byl dnes podívat za výhledy do země Kosovské. Jedna verze tvrdí, že tam mají Srbové radarovou základnu. Podle verze druhé jim ji už Amíci dávno vybombardovali kazetovými bombami, takže teď tam najdete jenom dvě stovky dobře schovaných nášlapných min. Přesvědčit jsem se radši nešel.

Ani dnes vás ale neošidím o kapitolu ze života bájného knjaze Miloše. I když tentokrát bude v té historce figurovat jen nepřímo. Nuže:

Když nechal knjaz Miloš v roce 1817 odkráglovat svého dřívějšího spojence Karađorđeho Petroviće, narazili funebráci na nepříjemný problém. Karađorđe byl totiž tak vysoký, že se jim nevešel do truhly. A tak milému Karađorđemu usekli nohy, aby mohl spočinout v klidu a míru.

Pak bych tu měl ještě několik historek o tom, že Albánci jsou takoví slovinští Vietnamci, ale to radši až někdy nad sklenicí Jelena…

Je příjemné vědět, že knjaz všemohoucí vás vytáhne z každého průšvihu. Mně takhle zaplatil včera u večeře pivo.

A nyní již to podstatné. Jenom tak z nudy si v hotelu na recepci otevřu propagační časopis. A co na mě na straně 45 nevybafne:

Divčibare imaju dugu istoriju banjskog turizma. Sam naziv pominje se još davne 1476. Godine u turskom popisu Smederevskog sandžaka. Značajan podatak za istoriju banje je taj da je knjaz Miloš Obrenović posle Drugog srpskog ustanka od svog turskog pobratima Deli-age otkupio čitavu bisoraban, zajedno sa torovima i drugim zidanim objektima. Poznato je da je knjaz Miloš često posećivao ovaj kraj, obilazio čobane i kontrolisao njihov rad. U blizini “Gospodarskih koliba” bio je izvor hladne planinske vode, kasnije u narodu prozvan knjaz-Miloševa česma.

Začalo to tak, že mi někdy na začátku března napsal Dani, že prý hledá někoho, kdo by se podílel na intenzivní propagandě jména Knjazova mezi dorostenkami a dorostenci z celé Evropy. Takže teď sedím v hotelu na Kopaoniku, studuju tratě a soupisky výprav a zítra mi asi vrazí do ruky mikrofon. Už teď můžu říct, že to bude veselé. A Vás, milí uctívači Jeho svatosti knjaze Miloše, začnu již brzy zásobovat historkami ze starých srpskich bájí a pověstí.

Na úvod snad postačí jen pár základních informací o Kopaoniku. To je nejznámější lyžařské středisko v Srbiji, které svůj největší rozkvět zažilo až po roce 1999. Když totiž zbytek Evropy vyhlásil embargo na Miloševiće, změnilo se pro Srby cestování do zahraničí v takový ojeb, že od té doby jezdí radši lyžovat jenom na kosovské hranice. Sněhu tu prý bývá dost. Problém nastává až s příchodem jara, kdy se po odtátí sněhové vrstvy naplno obnaží vrstva odpadků, které tady stačili lyžaři během zimy poodhazovat. Ale jinak je tu krásně a Kosovo hned za kopcem.