Nausea naučila Dalibora housti
U příležitosti začátku prázdnin jsme vyhrabali pár loňských dovolenkových fotek. Braník znovu obstál ve velkých nadmořských výškách i subtropických vedrech. Vylezl s námi na Monte Perdido i na Montserrat, aby byl nakonec slavnostně vypit na benzince před Prahou.
Šumachr na střeše hraje na kytaru značky Čort. V Karpatech mají tajemný Čortův hrád. A v Berlíně pro změnu megalitický Čortův pyj. Ano, máme na mysli bývalou americkou základnu na kopci Teufelsberg. Místo je to tak neuvěřitelně bizarní (jsme koneckonců v Berlíně, žeáno), že už se raději odmlčíme a dáme slovo našemu plechovému výletníkovi. A těmhle sympatickým pánům.
I my se připojujeme ke vzpomínce na neuvěřitelného špekulanta, a vlastně cyklistu. Vždyť si to ještě nedávno štrykoval po České Třebové na svém cestovním kole s vícerychlostním nábojem a hlavou se mu honily myšlenky na vylepšení na jeho nového vozítka. Věk je věk, ten nezastavíš. Ale velorex je stále ďábelsky letící poctou tomuto náčelníkovi indiánského kmene bláznů v tříkolkách. Věříme v nesmrtelný odkaz pana Stránského.
Hrozně rád nakupuju u Pákistánce na Revoluční v Praze. Důvody mám dva. Jednak obvykle mívá docela slušnou zásobu indického koření a jiných kulinářských přísad. A druhak u něj vždycky narazím na nějaký totálně bizarní, ale výhodný kauf. Legendární mango streiffen fetisch je zapomenut, jeho místo na piedestalu zabírá kmínový papadam značky Lidždžat Pápad. Koupil jsem ho ve slevě, protože všechny placky už byly dokonale rozemleté zpátky na čočkovou mouku. Ale kombinaci retardované Indky a růžového králíčka prostě nešlo odolat.
Že nevíte, co je to oschlebíček? Inu, oschlý majonézový chlebíček, nejlépe s rostlinným tukem, vejcem a petrželkou – základní výbava každého správného bufetu. Tyhle oschlebíčky jsou rekordní a pocházejí z naší katederní lednice. Ležely v ní 4 měsíce. Vyhodil jsem je, až když jsem si tam chtěl dát ředkvičky a bál jsem se, že by je zoufalé hladové bakterie mohly napadnout.
Tohle je téma, u kterého jdou všechny žerty stranou. Mnozí z Vás to už viděli, mnozí možná jako já nechtěli věřit vlastním očím. Braník má novou etiketu. Už je to sice nějaký čas, co došlo k této proměně, ale já jsem se s tím doteď nesrovnala. Proto píši tuto pateticky laděnou sukovici na branického brand-manažera (jo, i Braník ho má).
Co se týče Sedláčků, na ty je KZ expertka na slovo vzatá. Obzvláště pak, jsou-li to inženýři. Aby ještě lépe porozuměla fenoménu Ing. Sedláčků, vypravila se KZ na festival FSV UK Pavlač, kde probíhala talk show Pavla Pláteníka s jedním Sedláčkem (Tomášem) a jedním Čermákem (Milošem).
Jezdíme kolem toho po dálnici už dva týdny do práce, ale včera jsme blbě odbočili a dostali jsme se až pod tu homoli. A tak jsme s Komančem zastavili a udělali pár fotek. Pochopitelně je to po vágusácku focené zezadu. A kdo pozná, kde to je, vyhrává… hádejte co.
Pokud to nevíte, tak rozšíření silnice podél Vltavy, které v devadesátých letech srovnalo se zemí všechny staré domky v Podbabě a vytvořilo naprosto zhovadilou cyklostezku, bylo jednou z prvních podivných dopravně-budovatelských zakázek pražského magistrátu. Pokračovalo to Blankou a bude ještě hůř.
