Za Rosťou a Konrádem

Pokud to nevíte, tak rozšíření silnice podél Vltavy, které v devadesátých letech srovnalo se zemí všechny staré domky v Podbabě a vytvořilo naprosto zhovadilou cyklostezku, bylo jednou z prvních podivných dopravně-budovatelských zakázek pražského magistrátu. Pokračovalo to Blankou a bude ještě hůř.

Megalomanský tunelomost do Suchdola, prodloužení tramvaje od Internacionálu k Vltavě, nová vlaková zastávka v Podbabě. Pořád vám to nedochází? Tenhle projekt zatím srovnal se zemí jenom sběrné suroviny pod Paťankou, kde se v zimě oběsil jeden ze zaměstnanců, ale brzo zlikviduje rovnou dva klenoty sakrální architektury. Bubenečskou nádražku a stánek v Podbabě. Ano, ten Podbabský stánek, o kterém tak krásně pěl Ota Hereš.

Abychom byli úplně akurátní, podbabské stánky byly v dějinách nejméně dva. Mobilní buňku, o které zpívali hoši z Alkeholu, postupně opanovali vietnamští zelináři. Zděný domek obložený kachličkami dovezenými nejspíš z nějakých veřejných hajzlů vydržel jako osvěžovna o něco déle. Teď je po všem. Přes okno je mříž a za stánkem už je uválcovaný štěrk pro nové koleje. Konečná. Která se ale vlastně mění v nový začátek…

Nebudu se tady bít v prsa, jak moc jsem ten stánek měl rád, jak moc jsem ho znal a jak moc mi bude chybět. Protože to není pravda a smuteční řeči by měli pronášet jiní. Přesto to pro mě byla jakási jistota. Pevný bod ve vesmíru. Podobně jako Dáda. Znali jsme se docela málo a vlastně jsme se spíš jenom občas potkávali. Ale přesto si nedovedu představit, že ho už nikdy nepotkám.

Co na tom, že na novou vlakovou zastávku nejsou peníze a začne se stavět až někdy za čtyři roky. Podbabský stánek končí už teď. Zapít lahváčem jsme to nestihli, pořád však máme šanci uchovat si aspoň nějakou památku. Proto u stánku tento týden nafotíme nová trička do vágusí kolekce. A bude nám fajn. Snad nám ho do té doby ještě nezbourají.