Výpravy realizované na poslední chvíli zpravidla dopadají buď nebývale zdařile, nebo také katastrofálně. Krátký výlet na lesní sešlost Ars Poetica patřil mezi první možnost, a to i proto, že jsme si dlouhou cestu do Dvora Králové nad Labem zpestřili krátkým setrváním v jaroměřské nádražce. Jak jsem po provětrání vágusího archivu zjistil, nádražní restaurace v Jaroměři nikomu není žádným tajemstvím, přesto se rád podělím o těch několik poznatků a dojmů z vlastní krátké návštěvy.
Vsetín: Osa dobra a národ grázlů
Ještě trochu prší, když znovu nasedám na kolo. Z Baťkové je to na Vsetín už jen deset kilometrů z kopce. Liják neliják, kaluže nekaluže, šutry nešutry, hlava nehlava. Otevíračku vsetínské nádražky už dnes prostě musím stihnout. Vždyť jsem si na to vzal i volno z práce.
Lovosice: Industria vládne
— A jak vy to tady máte s těma migrantama? Máte tu nějaký? Bojíte se jich?
— Migrantů se nebojíme. Dyť my tu těch hnědejch už spoustu máme. Těch co nemakaj! Těch je tu plno!
Momento Václavské náměstí: Žraločci ve vlahém salátu
Svině v bramboráku: PŘEČTI SI PRACOVNÍ MEJL, MÁME TAM LUXUSNÍ SPAM!
Vlahý salát: Jaký spam myslíš? Tu jídelnu na Václaváku?
Svině v bramboráku: JO! To jsou JLV, to je vlastně nádražka!
Vlahý salát: Nezajdem tam na oběd? Dnes mají žraloka v tomatové soli….
Svině v bramboráku: Ach tak, takže v kolik?
Continue reading “Momento Václavské náměstí: Žraločci ve vlahém salátu”
Ostrov nad Ohří: Hra o trůny
„Ty seš taková mrtvola vychcaná!“ vítá nás u dveří dáma v silně podroušeném stavu. Je to vlastně dobrý nápad, ještě se před smrtí naposledy vyprázdnit, říkáme si a neohroženě kráčíme do nádražky.
Kojetín: Planeta létajících talířů
Člověk si myslí, že už viděl všechno. A pak mu v Kojetíně přinesou jídlo na létajícím talíři. Návštěva zdejší nádražky patří do kategorie zážitků, na které se nezapomíná. Pokud si tedy nestihnete vychlastat všechny mozkové buňky.
Iláhábád: Jen počkej, zajíci!
No jo, tady už jsem včera byl. Když jsem přijel autobusem z Čitrakútu. Nevšiml jsem si ale, že by tu byla nějaká nádražní hala. Natož nádražka. Tak co tahle hospoda? Je to přímo naproti zadnímu vchodu do stanice. Takže to prostě je nádražka, byť třetí kategorie. A je šuddh šákáhárí. Čistě vegetariánská. Konec diskuse, jde se dovnitř. Mám dvě hodiny do odjezdu. A před hodinou jsem se posilnil jednou knjazovkou.
Čitrakút: Hlava XXII krále Rámy
– „My vás ale nemůžeme ubytovat, pokud nám nedáte vaši trvalou adresu.“
– „Vždyť jsem vám ji napsal tady na ten papír.“
– „Papír nestačí, my potřebujeme voličský průkaz.“
– „Co bych tady dělal s voličským průkazem?“
– „Nebo něco s trvalou adresou.“
– „Co bych tady dělal s trvalou adresou? Mám pas a v něm vízum, to vám nestačí?“
– „Ne, my potřebujeme doklad s trvalým bydlištěm.“
– „V Indii už jsem strávil dohromady asi rok života a nikdy po mně nikdo nic takového nechtěl.“
– „To je možné, ale my vás nemůžeme ubytovat, pokud nemáte průkaz se svojí trvalou adresou.“
– „Ale já prostě nemám žádný průkaz s trvalou adresou. Ta je jenom na občance a ta v cizině jednak neplatí a druhak se nesmí vozit zároveň s pasem.“
– „Tak vás nemůžeme ubytovat. Běžte pryč.“
Střih.
Džhánsí: Bouda na mě!
„Pro čaj si běžte ven,“ odsekává číšník za samoobslužným pultem a já začínám tušit, že jsem upadl do léčky. Jestliže ze svého minulého výletu do Džhánsí si matně pamatuju jenom nemocnici, na letošní návštěvu místní nádražky bych nejraději co nejdříve zapomenul úplně.
Bhópál: Konec sladkých vzpomínek
Na hlavní město indického státu Madhjapradéš mám podstatně lepší vzpomínky než místní obyvatelstvo, kterému v prosinci 1984 bouchla nad hlavami chemička Union Carbide. Ty ze vzpomínek, které se týkají nádražního stravování, se však omezují na jediné: olbřímí kremrole, které zde při mé poslední návštěvě nabízeli snad v každém stánku na peróně.