Do Mostaru jsme dorazili plni zářícího světla, kterým nás nabily desítky a stovky náboženských suvenýrů v Medžugorje. V roce 1981 tu Vicka, Jakov, Mirjana, Ivanka, Marija a Ivan měli vidění panenky Marie. Církev jim to sice neuznala, přesto v malé vesničce, která sestává de facto pouze z jedné dlouhé ulice, vyrostl křesťanský Disneyland.
Železná Ruda: Žádné holky, žádná hitparáda
Postavit přeshraniční trať a nádraží k tomu byl takový pěkný pangermánský nápad našeho císařpána a bavorského krále. Když pak jeden rozjel se svými národy světovou válku a druhý si nechal postavit úchylný zámek, zbláznil se a utonul v jezeře, nějaké nádraží pak ve srovnání s tím logicky zapadlo. A přitom si pozornost zaslouží, nachází se totiž přímo na čáře. No, přímo…
Continue reading “Železná Ruda: Žádné holky, žádná hitparáda”
Dolní Poustevna: Plánujte to na odpoledne
Nádražku v Dolní Poustevně jsem spatřil poprvé asi před 10 lety. Zvenku. Trosky nádraží kdesi v severních Čechách jsou děsivé samy o sobě. Pokud se v nich nachází jedna vybydlená místnost sloužící jako skládka a druhá vybydlená místnost sloužící jako hospoda, je to ještě silnější zážitek. Nenašel jsem tenkrát odvahu vstoupit…
Continue reading “Dolní Poustevna: Plánujte to na odpoledne”
Roztržená prdel k ježíšku
NP s KZ totiž dali do kupy knížku dvaadvaceti reportáží z nádražek z let 2010–2012. A vy ji strašně chcete!
Opravdová papírová kniha se totiž dá použít třeba jako krájecí prkénko a v nouzi i jako obkladový materiál na prkýnko záchodové. Protože jsme vágusové a máme hluboko do kapsy, somrujeme na vás elegantně přes Hithit, abychom tu nádheru mohli vydat. Tak šup šup, přispívejte, ať naši knížku můžete mít ještě letos pod stromečkem!
Úštěk: Po stopách Karla Hynka Máchy
„Tak, Stando, dneska konečná, ale zejtra zas…“ praví chlapík s polským knírem a notoruje ven z úštěcké nádražky. A to přesto, že Úštěk není žádná konečná a výčepák se jmenuje Vilém. Pravděpodobně. Možná je Vilém jen fiktivní postava z vývěsního štítu. A kdo ví, jestli ještě někde nezůstali Hynek s Jarmilou, protože i Úštěk patřil do operačního prostoru známého hasiče z Litoměřic.
Jedlová: Hladoví turisté a duchové lesa
Nejodlehlejším železničním uzlem v Česku je nádraží v Jedlové. Přesto, anebo možná právě proto, zase tolik proslavené není. Místní horské trati se prý říkalo Lužický Semmering a byla děsně slavná, ale upřímně – Semmering se v bývalém mocnářství říká každé druhé lokálce. Tak jako tak, leží nádraží Jedlová na pozoruhodném místě.
Reportáž. Tak. Stručná. Jak. Rychlá. Byla. Návštěva. Rumburské. Nádražky.
V Rumburku je státní hranice. Mezi Českem a Německem. Východním. Na obou stranách jsou stejné omlácené baráky. Ale máme navíc menšiny. Turci totiž bydlí radši v Západním. V Rumburku stojí nádraží. Je v něm nádražka. Vlak odjíždí za pět minut.
Continue reading “Reportáž. Tak. Stručná. Jak. Rychlá. Byla. Návštěva. Rumburské. Nádražky.”
Hrušovany nad Jevišovkou: Světu mír a instantní kávu!
V Hrušovanech jsme opět začali uvažovat, že si splníme svůj dlouholetý sen – otevřít si vlastní nádražku. Carlos, majitel místního stánku, totiž odchází do důchodu. Přesněji řečeno už odešel, neboť Osvěžovna, již od zběžného pohledu slibující báječné zážitky, byla v den naší návštěvy zavřená. Museli jsme se tedy občerstvit v kávomatu v nádražní hale.
Continue reading “Hrušovany nad Jevišovkou: Světu mír a instantní kávu!”
Říjnové neděle s neratovickou nádražkou
To mi takhle jednou roku 2011 volal zoufalej Petr z Lyssy, že jim vypadl první koncert turné po ČR, který dělaj pro kapelu Familea Miranda z Chile. Prej jestli nevim o nějaký akci v okolí, kam by se mohli nasrat, že přilítaj už za tejden a nemaj kde hrát. Tak jsem mu řekl, že sice o ničem nevim, ale že jim tu akci zařídíme. Tak začal maraton po neratovickejch putikách a dokonce jsem se stavil i v mléčnym baru, jestli by tam nemohl ten koncert proběhnout. Všude mě ve větší či menší míře vyfuckovali. Nakonec jsem zamířil k naší poslední šanci na úspěch. K nádražce.
Za císaře pána a jeho rodinu!
Lonely Planet pěje ódy na překrásnou krajinu a obsluhu, která vás napájí rakijou. Tripadvisor háže špínu na prý už tak dost špinavé a přeplněné vagóny. Pravda je, jak už to tak bývá, někde uprostřed. Na trati Sarajevo-Mostar se před válkou údajně jezdilo až 190 kilometrů za hodinu. Dnes se tu po kolejnicích houpají staré vagóny, které dostaly bosenské dráhy darem od švédského království.