Smíchovská Oáza je pojem. Ověřena generacemi pivních elitářů, klasických výpitků i obyčejných cestujících si stále drží své místo v podivuhodném kraji smíchovském. Hřejivá blízkost staropramenného pivovaru a stejný mok v kríglu pak jen ilustrují, že provozák je znalý pivních mravů a ví, co se sluší. Vlastně na mě padá smutek, že na této trase necestuji vlakem o něco častěji.
Hazrat Nizámuddín, Dillí: Po kuchtících potopa (Cestopis s hvězdičkou)
„Napiš recenzi na indickou nádražku na Hazrat Nizámuddín,“ napsal mi před pár dny pan NP. Inu, napsal bych, přemítal jsem, ale půlrok od návštěvy Hindustánu vyplenil mou paměť jak indická smaženka moje střeva. Navíc tu byl další problém: Jako profesionální mediální mrdka jsem nesměl v rámci víz o Indii cokoliv publikovat. Pak jsem si ale dal k obědu červený curry a všechno se mi vrátilo. Doporučuji překlad do antonym: Chutě, vůně, čistota. A tak jsem se vrátil zpět na první nástupiště před indickou nádražku.
Continue reading “Hazrat Nizámuddín, Dillí: Po kuchtících potopa (Cestopis s hvězdičkou)”
Strakonice: Než bys trpěl žízní, pivo rumem řízni
I strakonická nádražka bývala trochu jinačí podnik. Takový klasický, umakartový, nádražkový. Rekonstrukce lokálu, vedená s respektem ke zdejší pseudokultuře, však překvapivě ty špatné věci odstranila a ty dobré ponechala. První zajímavou a dozajista příjemnou věcí, kterou návštěvník zjistí už před restaurací, je „Free Wifi pro hosty restaurace“ (hned vedle „hlazené Coly“).
Continue reading “Strakonice: Než bys trpěl žízní, pivo rumem řízni”
Česká Třebová: Pojď stoupat jak dým
Tady se s tím nikdo moc nepáral. Reklamní tabule lákají už z perónu k příjemnému posezení v nádražní restauraci jménem Nádražní restaurace. Jednen z největších českých železničních uzlů nedávno prošel kompletní rekonstrukcí, na klientelu zdejší hospody to však mělo vliv pramalý. A tak se v ní i dnes scházejí frekventanti nedalekého pracáku i ti, kteří o práci ještě nepřišli, a k osmimetrové stropní klenbě stále stoupá cigaretový dým.
Bufet Semafor, Zlín střed: Sem se chodí na režnou!
„Fuj, to bylo hnusné!“ odfrkla si KZ poté, co ve zlínské nádražce dojedla pokrm jménem Křupavé kuře. „To je v pořádku. Sem se nechodí na jídlo, sem se chodí na režnou,“ opáčil NP.
Continue reading “Bufet Semafor, Zlín střed: Sem se chodí na režnou!”
Váránasí: dósa nebo samósa?
Když NP nutil KZ jíst, pít a veselit se v Bakter Büfé na Keleti pu. v Budapešti, měla čekat, že jí jejich společný život přinese ještě tvrdší zkoušky. Například v Indii ve svatém městé Váránasí, jinak též Banárasu, kde v jednom kuse hoří mrtvoly (tzn. vy to dýcháte) a líně teče Ganga, ze které se známý od maminky KZ napil a pak umřel na totální rozklad krve. Poté, co KZ překonala paniku z toho, že všechno je tady pošplíchané smrtící a prudce jedovatou vodou z Gangy a dokonce s NP jezdila po Ganze na lodičce, se NP rozhodl ji za její statečnost odměnit a pozval ji na oběd do nádražky.
Zadní Třebaň: držky vlastní, Karlštejn inclusive
„Dobrá nádražka ještě žije,“ spokojeně vzdychala KZ, zatímco se jí v lehce zvlhlých očích zrcadlila betonová miniatura hradu Karlštejna.
Do Zadní Třebaně jsme přijeli na kole a schvácení. Přestava, že musíme navíc vláčet kola přes koleje nebo po schodech dolů do podchodu a po schodech nahoru, nás také příliš nerajcovala. Nicméně v tu chvíli se na druhé straně kolejiště zaleskla perla. Celou cestu na Karlštejn jsme si totiž přáli potkat útulnou nádražní restauraci s roztomilou zahrádkou a miniaturou Karlštejna. A tu byla! V celé své kráse se před námi zjevil Hostinec Mašinka!
Continue reading “Zadní Třebaň: držky vlastní, Karlštejn inclusive”
Hotel Karlštejn: nic moc, tak radši píšeme o psích penisech
Do karlštejnské nádražky jsme šli především proto, že jsme doufali, že v zahrádce před staniční budovou najdeme miniaturu hradu Karlštejna. Tak jak to má v každé správné drážní zahrádce být. Nenašli jsme však ani miniaturu Karlštejna, ani otevřenou nádražku.
Continue reading “Hotel Karlštejn: nic moc, tak radši píšeme o psích penisech”
Haridvár: marketingový zázrak indické nádražní gastronomie
Posvátné severoindické město patří k místům, kde člověk musí povinně zrecenzovat nádražku, i kdyby tam žádná nebyla. Zdejší nádraží totiž oplývá pozoruhodným geniem loci – přesněji řečeno pozoruhodnou bustou boha Šivy. Ta je vyvedená jako fontána, takže podle hinduistické tradice, kdy se uctívá Šivův falus poléváním vodou, se v tomto případě Šiva vlastně stává sám sobě svým čůrákem. Nádražka je tu ovšem taky. A její název Take Away Facility, Refreshment Room napovídá, že bude jistě podobně zajímavá jako socha místního Krakonoše.
Continue reading “Haridvár: marketingový zázrak indické nádražní gastronomie”
Saráj Róhillá, Dillí: Dobrodružství v temných uličkách
Saráj Róhillá je menší odstrčené nádraží na okraji Dillí, které si NP pamatuje z roku 2005 jako místo vhodné k příjemně prozevlovanému odpoledni. V roce 2012 a v devět hodin večer je ale všechno jinak. Na nástupiště se v nebývalé hustotě snášejí hejna komárů a otevřeno má jen oficiální občerstvení Indických drah. A to je tedy něco.
Continue reading “Saráj Róhillá, Dillí: Dobrodružství v temných uličkách”