Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
“Jak to dopadlo s nádražím?”
“Zachránili ho! Kadrman zvítězil.”
“Tak dobré, ne?”
“Jo, aspoň mám práci.”
Je to tak. Historická nádražní budova v Ústí nad Orlicí byla prohlášena za kulturní památku a bourat se nebude. Teď je jen otázkou, kdy se dočkáme rekonstrukce. A po návštěvě místní nádražky si myslím, že pár drobných inovací by rozhodně neškodilo.
Continue reading “Ústí nad Orlicí: Frankfurtský waterboarding!”
Celý tenhle výlet, který NP a KZ strávili ve squatu otíráním intimních partií vhlčenými ubrousky, nabral zajímavých obrátek poté, co si NP na Brick Lane narval u Bengálců betel a dokolébal se až před Liverpool Street Station. Toto starobylé londýnské nádraží z roku 1875 vešlo do dějin mimo jiné tím, že na něm v roce 1939 sir Nicholas Winton vyložil vlak plný židovských dětí. Pro nás se však do historie zapsalo svou výtečnou nádražní restaurací.
Continue reading “Hamilton Hall, Liverpool Street Station, Londýn”
Legenda praví, že slovo vokzal, které v ruštině označuje vlakové nádraží, vzniklo poté, co Rusové přijeli na londýnské nádraží Vauxhall. Když jsme tam přijeli my, zarazila nás především absence nádražní osvěžovny.
Nádražní tribunál opět zasedá. Po Zábřehu budou před soud za mimořádně odporné zločiny proti lidskosti postaveni občané Jindřichova Hradce. Pravda, od města skýtajícího útočiště druhořadým studentům druhořadé vysoké školy druhořadého zaměření jsme už předem nemuseli čekat nic dobrého, ale tohle už je moc.
Jednu věc je nutné zmínit hned na úvod. Rekonstrukce nádraží v Zábřehu na Moravě je největší nepotrestaný zločin proti lidskosti od dob arménské genocidy. Epochální nádražka vzala za své, místo ní teď poutníky vítá skleněná věžička a místní rodák Jan Eskymo Welzl v nadživotní velikosti. A také příjemně upovídaná paní obsluhující veřejné WC, se kterou jsme udělali exkluzivní rozhovor.
Continue reading “Zábřeh na Moravě: Jsme nejlevnější hajzl na trati”
Naše hrdiny NPho a KZ jsme minule opustili v Hulíně, kdy zhnuseni bezatmosférickou nádražkou přímo v nádražní budově s nadějí vyrážejí k omšelému zamřížovanému baráčku na konci nástupiště s cedulkou OTEVŘENO OPEN FURT na dveřích. Jejich příběh pokračuje…
Continue reading “Bufet Mašinka, Hulín: Mladistvým podnapilým nenalíváme!”
Nádražka v Hulíně je úplně o ničem. Pokud tedy hovoříme o herně a restauraci umístěné přímo v nádražní budově, kde točí pět druhů piv, ale k jídlu vám dají nanejvýš utopence. To ve stánku na peróně, to je jiná káva. I když tu tam asi ani nevaří.
„Vaše voda.“ „Ehm.“ „Vaše voda!“ „Ne, díky.“ „Tady máte tu vodu!“ Ne, nejsem v kobce tajné věznice CIA v Polsku. Můj mučitel nemá černou kravatu, nýbrž narvaný fialový stejnokroj s jemnými proužky. Svezl jsem se totiž vlakem RegioJET, abych přiložil prst na tep doby a přinesl vám tuhle exkluzivní reportáž o krásném novém světě soukromé železniční dopravy. Jestli nemáte čas číst až do konce, poskytnu už na začátku stručné resumé – je to prostě boží!
Kroky osudu, nebo tedy spíš můj momentální spontánní a putovní styl života, mě koncem července zanesly do Jaroměře (okr. Náchod). Hned na venkovních vstupních dveřích mne pobavila cedule hlasící, že z důvodu úspory tepla se tyto polorozpadlé dřevěné dvojdveře tuším od října do března zamykají, já bych spíš tipl, že zabarikádují.
Nucená hodinová pauza v Bohumíně vybízela k návštěvě místní nádražky s honosným nápisem Pivnice. Nejprve však nepoučen vycházím ven a moje první kroky míří k ceduli Večerka-Maso-Uzeniny-Bufet, kam kráčí i polský průvodčí. Gumový opečený brambor s vepřovým řízkem má však k dokonalosti daleko. Hlad sice zažene, ale absence pípy mi naznačuje, že jsem špatně. Mířím tedy rychle zpět na nádraží pro druhý pokus. A tentokrát úspěšně.